Lily's Song

79. Pocit vinny

25. července 2012 v 15:26 | Dicy°
Sobota
Ležela jsem vedle Bruce v posteli a tulila jsem se v jeho náruči. Pevně mě k sobě tiskl a v tichosti vyčkával, až se sama odhodlám mu to říci.
Po dlouhých minutách hrobového ticha přerušovaného jen naším dechem, jsem se konečně rozhodla mu to říct: "Kluci se rozešli."
"Cože?" řek překvapeně.
"Myslím, že je to má vina."
"Neblázni, Lily, jak by to mohla být tvoje vina?"
"Měla jsem zůstat s nimi. Měli problémy. Neměla jsem nikam jezdit, měla jsem zůstat a být připravena jim kdykoli pomoct. Thomy je teď sám v New Yorku, přespává v hotelu, a já mu nemohu nijak pomoct. Nesnesu to pomyšlení, že se trápí."
"Zlato… Myslím, že se s tím musí vyrovnat sám. Určitě mu prospěje, když bude pár dnů sám a srovná si věci v hlavě."
"To on říkal taky. Ale já si prostě nemůžu pomoct. Cítím se kvůli tomu mizerně."
"Lily, udělala jsi, co šlo, abys jim pomohla."
"Myslíš?"
"Vím to."
Zvedla jsem hlavu a pohlédla jsem mu do očí. Odhodlaně se na mě díval a mírně se usmál.
"Děkuju," oplatila jsem mu úsměv.
"A teď bychom měli jít spát, zlato. Zítra vstáváme brzy."
S úsměvem jsem přikývla a políbila ho na dobrou noc.

78. Rozchod

17. července 2012 v 14:47 | Dicy°
Pátek
Bylo asi šest hodin, když jsme všichni seděli na pohodlných křeslech v místnosti na stadionu a čekali jsme, na začátek koncertu. Seděla jsem na malé pohovce vedle Bruce a pevně jsem držela jeho ruku. Dnešní koncert je můj poslední. Zítra brzy ráno jedu na letiště a letím do Atlanty, kde na mě budou čekat kluci, a pojedeme do Athens.
Samozřejmě mě mrzí, že turné pro mě končí. Samozřejmě mě ničí, že Bruce teď docela dlouho neuvidím, ale na druhou stranu se už těším do školy. Kluci už mi po tom týdnu tady chybí. A vím, že Bruce uvidím hned, jak to bude možné. Takže má dobrá nálada stále přetrvává.
V místnosti byl celkem hluk. Kluci z kapely se o něčem zrovna dohadovali. Bruce se tomu jen smál a občas prohodil pár slov.
Vlastně celý týden byla skvělá atmosféra. Bruce sice občas nezakrýval, že Briana stále nemá zrovna v lásce, ale k žádnému konfliktu nedošlo a já jsem si celý týden náramně užila.
Uprostřed mého zamyšlení mi začal z ničeho nic zvonit mobil v kapse. Pustila jsem Bruceovu ruku a vytáhla jsem mobil z kapsy. Volal mi Michael. Věnovala jsem Bruceovi omluvný úsměv a zvedla jsem se z gauče. Zamířila jsem ke dveřím a vyšla jsem na chodbu, kde byl klid.
"Ahoj, Mickey," přijala jsem hovor.

77. Balení a loučení

17. července 2012 v 14:43 | Dicy°
Neděle
Ještě chvíli jsme si jen tak povídali o všem, co nás napadlo a pak se mě Bruce zeptal, jestli bych nechtěla strávit noc s ním na hotelu.
"Zítra ráno bychom měli jet hodně brzo," dodal.
"To znamená jediný… Musím si sbalit už teď," usměju se.
"Budu to brát jako souhlas," mrkl na mě.
"Jdu na to," zvednu se ze židle, věnuji Bruceovi sladký polibek a zamířím rovnou ke schodům.
Hned, jak dorazím do svého pokoje, dám se do balení. Za chvíli mě ale vyruší zaklepání na dveře.
"Dále," řeknu nahlas, aniž bych přerušila svou činnost.
Když konečně pohlédnu na dveře, uvidím Michaela, který za sebou dveře okamžitě zavře a věnuje mi mírný úsměv.
"Co potřebuješ?" zeptám se ho vesele a dál si skládám věci do sportovní tašky, položené na mé posteli
"Chtěl bych si s tebou jenom o něčem promluvit."

76. Thomyho problémy

25. června 2012 v 11:24 | Dicy°
Neděle
Když jsme všichni dopili, babi s dědou šli na zahradu. Já jsem se nabídla, že umyju hrníčky. A jak jsem řekla, tak jsem taky udělala. Mezitím, co jsem byla v kuchyni, kluci seděli u stolu a stále si povídali.
Thom se najednou zvedl a šel za mnou: "Nechceš pomoct, zlato?"
"Není třeba. Já to zvládnu," děkovně jsem se na něho podívala.
"Tak já to alespoň utřu," nenechal se odbýt, vzal do ruky utěrku a začal umyté hrníčky utírat a uklízet do polic.
"Díky."
"Mám strach, Lily," přitiskl se ke mně a šeptal mi do ucha.
Nechápavě jsem se na něho podívala.
"Posledních pár dnů se s Mickeym jenom hádáme."
Na chvíli zaváhám. Netuším, co bych mu měla říct.
"Bojím se, že… To skončí," hlas se mu zlomí.

75. Rozhovor s Amy

25. června 2012 v 11:23 | Dicy°
Neděle
Za pár vteřin se opravdu ozve klepání na vchodové dveře. Radostně se zvednu a běžím otevřít.
"Teď si něco vyslechneme," zaslechnu za sebou ještě uštěpačnou Thomovu poznámku, ale s úsměvem ji ignoruji.
Otevřu vchodové dveře. Na prahu stojí Amy v krásných letních šatech světle červené barvy a v bílých pantoflíčkách. Tmavé volně rozpuštěné vlasy jí zvýrazňují krásný obličej. Ofinu má sčesanou na patku, která jí sklouzává do čela a částečně překrývá pravé oko.
"Páááni! Tobě to sluší!" vydechnu nadšeně.

74. Oběd

19. června 2012 v 11:34 | Dicy°
Neděle
Do domu Mickeyho rodičů dorazíme pár minut před dvanáctou. Hned, jak otevřu hlavní vchodové dveře, vítá nás děda s babi.
"Konečně jste tady," usmívá se babi a přivítala se s Brucem. Hned po ní se Bruce přivítal s dědou.
"Miláčku, dojdi pro kluky. Jsou nahoře v pokoji," poprosí mě děda.
"A my zatím můžeme zasednout ke stolu," řekne babi.
Já zamířím ke schodům. Když dojdu ke dveřím, přemýšlím, jestli mám zaklepat nebo ne. Nakonec se rozhodnu pro jistotu zaklepat.
"Ano?" ozve se zevnitř Michaelův veselý hlas. Pomalu otevřu dveře a nakouknu dovnitř.
"Zdravím," zářivě se na ně usměju.

73. Krásné probuzení

19. června 2012 v 11:33 | Dicy°
Neděle
Pomalu jsem otevřela oči. Sluneční paprsky ranního slunce prosvítající skrz okno mě hřály na nahé chodidlo, které mi vykukovalo z pod bílé peřiny. Hlavu jsem měla položenou na Bruceově hrudi. Ještě na chvíli jsem zavřela oči a poslouchala jsem pravidelný tlukot jeho srdce. Když se s jeho dalším nádechem má hlava opět mírně nadzvedla, spokojeně jsem se usmála.
Znovu jsem otevřela oči a zvedla jsem hlavu. Odhrnula jsem si vlasy, které mi sklouzly do čela a podívala jsem se na Bruce. Hleděl na mě svýma něžnýma hnědýma očima a zářivě se usmál.
"Jak dlouho už jsi vzhůru?" zeptala jsem se překvapeně.

72. Vše bude dobré

14. června 2012 v 19:33 | Dicy°

Sobota
Ruku v ruce jsme šli parkem. Obklopeni tmou. Byli jsme zase jen my dva. Nikam jsme nechvátali. Ani jeden z nás neřekl ani slovo. Jen jsme se pevně drželi za ruku a pomalu šli po písečné cestě.
"Ráda bych odehrála ještě pár koncertů," řekla jsem tiše po chvíli.
Překvapeně se na mě podíval: "Lily? Nechci, abys hrála s Brianem," řekl smutně.
Povzdychla jsem si: "Zlato, ta kapela je můj splněný sen. Nemůžu ji jen tak zahodit."

71. Párty s ‚překvapením‘

14. června 2012 v 19:23 | Dicy°
Sobota
Když jsem došla na smluvené místo naší schůzky, již bylo šero. Slunce zapadlo rychle a kdyby v parku nesvítily pouliční lampy, asi bych se cítila dost nejistě.
"Ahoj, ségra," ozval se sladký hlas za mými zády. Vesele jsem se otočila a objetím se přivítala s Amy.
Než jsme došly na místo párty, stihla jsem jí povědět vše, co se stalo. Byla dost v šoku. Nedivím se jí.
"Hej, bejby, slibuju ti, že dneska se skvěle odreaguješ. A uvidíš, s Brucem to bude v pohodě! Vím to, jste pro sebe stvořený."
Obdarovala jsem ji děkovným pohledem a ve tmě jsem našla její ruku. A že byla opravdu velká tma.
Párty už byla v plném proudu, když jsme dorazily. Hned na okraji toho shluku lidí, jsme potkaly pár lidí s naší budoucí třídy. Prohodily jsme s nimi pár slov a dál se prodíraly davem. Amy samozřejmě chtěla najít Lucase. Měl tu být se svými kamarády a ujišťovala mě, že je nemožné je přehlédnout - nebo spíše přeslechnout.
A opravdu - netrvalo to dlouho a uviděly jsme v davu bandu asi šesti kluků.

70. Další nepříjemnosti

11. června 2012 v 16:10 | Dicy°
Sobota
Šli jsme chodbou k výtahu. Drželi jsme se za ruce a byli jsme oba šťastní. Vstoupili jsme do výtahu a sjeli do přízemí.
Když jsme došli do hotelové haly, všichni tam ještě seděli. Už z dálky jsem si všimla, že jsou všichni nějací zaražení. Hned jak jsme k nim došli, zeptala jsem se: "Stalo se něco, že se všichni tváříte tak kysele?"
"Briana pustili. Před chvíli mi psal," řekl Nick a provinile se na mě podíval, jako by za to mohl on.
Posadila jsem se vedle Bruce na jednu pohovku a chápavě jsem přikývla, ale nic jsem si z toho nedělala. I po tom, co mi udělal, nemám z něho strach. Nemyslím, že by to udělal znova. A teď, když je vše zase v pohodě, já mám skvělou náladu a jsem šťastná, necítím ani zlost, nebo něco podobného.
"To si ze mě děláš srandu?!" řekl naštvaně Bruce.
"Zlato!" podívala jsem se na něho, "neřeš to, prosím!"
"Ne, Lily! Slyšel jsem, co ti udělal. My všichni jsme to slyšeli! Měl by trpět! Mysli si o mě, co chceš, ale já mu přeju jen to nejhorší!"
"Bruci! Jak to můžeš říct! Když už, tak jsem to já, kdo by to měl říkat. Já jsem tam byla! Vím, co udělal! Ale věřím, že to byl jen zkrat. Nikdy už to neudělá, věřím mu! Ale nechci, abys tohle říkal! Prosím, nechtěj, abych si o tobě myslela to nejhorší."
"Lily, přece ho nemůžeš bránit?!"

69. Jen já a Bruce

11. června 2012 v 16:07 | Dicy°
Sobota
"Lily?" Bruce ke mě přistoupil a klepl si na podlahu vedle křesla. "Jsi v pořádku? Tak strašně jsem se o tebe bál!"
Usmála jsem: "Teď už ano. Promiň, že jsem se ti neozvala. Ale hned jak jsem se v nemocnici probudila, přišel tam ten fízl a sebral mi mobil."
"To nic! Z toho si teď hlavu nedělej! Hlavně, že jsi v pořádku! Postarali se o tebe v nemocnici?"
"Myslím, že ano. Ale pochybuji, že jim Brian řekl, co mi udělal. Věděli akorát o těch drogách, ale jsem v pohodě," statečně jsem se usmála pevně Bruce objala. Ráda bych teď políbila jeho krásné rty, ale cítila jsem, že se to teď nehodí. Musím ještě počkat.
Rozhlédla jsem se po všech kolem. Nick a Greg vypadali docela zničeně.
"No tak, kluci, tohle ještě neznamená konec kapely," obdarovala jsem je povzbudivým úsměvem.
"Nejsi unavená, zlato?" zeptal se mě Bruce a mrknul na mě.
Hned jsem to pochopila: "Po pravdě, docela ano," usmála jsem se.

68. Nechtěné dobrodružství

10. června 2012 v 10:47 | Dicy°
Sobota
Pomalu jsem otevřela oči. Oslepilo mě jasné sluneční světlo procházející skrz velká okna. Jedno okno bylo otevřené a do bílé místnosti foukal chladný vánek. Mírně mě zastuděl na tváři. Pousmála jsem se. Teprve poté jsem se pořádně rozhlédla po místnosti. Srdce se mi rozbušilo, když mi došlo, že jsem v nemocničním pokoji. Byla jsem tu sama a byla jsem najednou tak zmatená. Snažila jsem se vzpomenout, co se stalo. Naposledy jsem si pamatovala, jak jsem ležela na podlaze na pánských záchodech. Jak jsem se sem dostala? Kdo mě našel? Kde je Bruce? Jak dlouho jsem spala? Co koncert? Zrakem jsem sklouzla na stolek vedle postele, na kterém ležel můj mobil. Natáhla jsem ruku a uchopila ho do ruky. Jen deset nepřijatých hovorů od Bruce, pět od Jerryho, jeden od Derecka, jeden od Amy. Pět zpráv, všechny od Bruce: "Kde jsi, zlato? Mám o tebe strach?", "Zlato, za chvíli začínáte hrát, měla by ses ukázat, ať už si kdekoli", "Dobrá, půjčím skupině jednoho mého kytaristu. Dokud se neukážeš. Prosím, ozvi se mi. Bojím se o tebe!", "Jdu hrát, lásko. Pak ti zavolám. Prosím, dej mi vědět, kde jsi!", "Lásko, co je s tebou? Je po koncertu. Nechápu, proč mi to nezvedáš. Umírám strachy! Pokusím se usnout a budu doufat, že o sobě dáš ráno vědět. Miluju tě!". Ještě jedna zpráva od Amy: "Jakto, že si nehrála? Tak jsem se na tebe těšila:)"
Tak dobrá, musím myslet s chladnou hlavou. Podle času se mě Bruce pokusil naposledy kontaktovat něco před půlnocí. Teď je deset hodin dopoledne. Tudíž o mě už dlouho neví. Bože, jak dlouhou jsem spala?! Co mi to, sakra, Brian píchnul?! Pochybuji, že by někomu řekl, co udělal. Tudíž o mě opravdu nikdo nic nevěděl. Komu mám zavolat dřív? Komu mám napsat? Co se mnou vlastně je? Proč jsem v nemocnici? Kdo mě sem přivedl? Je to něco vážného? Kdy mě pustí? Dobrá, teď se hlavně musím uklidnit! Panika mi teď nepomůže.

67. Další komplikace

10. června 2012 v 10:46 | Dicy°
Pátek
Už když jsem se z dálky blížila k místu, kde na mě čekali kluci, rozpoznávala jsem jejich naštvané výrazy. Všichni na mě koukali, jakoby mě chtěli proklít. Mě to ale na skvělé náladě neubralo. Jediný, kdo se na mě usmíval byl Jerry, který seděl vedle Warricka na bedně od aparatury. Úsměv jsem mu naplno vracela.
"Co je tady k smíchu?!" zpražil mě Brian, hned jak jsem k nim dorazila.
Jen jsem pokrčila rameny.
"Kde jsi prosím tě tak dlouho?" probodával mě Nick pohledem.

66. Před naší zvukovkou

31. května 2012 v 14:24 | Dicy°
Pátek
Přesně ve dvě začal Bruce hrát. Seděla jsem na bedně v zákulisí a pozorovala ho, jak mistrovsky hraje na kytaru a poslouchala jsem jeho krásný hlas. Kluci zamířili, hned jak jsme přišli na stadion, do svého pokoje, a tak jsem tu teď byla sama. A jelikož kluci slíbili, že přijdou k podiu až na čtvrtou, a Bruce řekl, že se pokusí skončit co nejdřív, věděla jsem, že budeme mít ještě chvíli jen sami na sebe.
Zase jsem slyšela Tomorrow never knows hrané jen pro mě a cítila jsem, jak se celé mé tělo naplňuje štěstím.
Bruce skutečně skončil už pár minut po třetí a netrvalo to dlouho a už seděl vedle mě.
"Děkuju za písničku," usmála jsem se.
"Pro tebe všechno, krásko," naklonil se a krátce mě políbil.

65. Cesta zpět na stadion

31. května 2012 v 14:22 | Dicy°

Pátek
Kolem jedné jsme se vydali na stadion, aby mohl Bruce ve dvě začít se zvukovkou. Cestou jsem se ohlédla za sebe a zachytila Jerryho pohled. Jeho výraz mluvil sám za sebe. Zase jsem se podívala na Bruce, který šel vedle mě a stiskem své ruky mi nepřestával dávat najevo, že mě už nechce ztratit. Přitiskla jsem se k němu: "Brouku, nebude ti vadit, když se budu na chvíli věnovat Jerrymu?"
Usmál se: "Jasně že ne, princezno. Jen běž."
Naklonila jsem se k němu a pošeptala jsem mu do ucha: "Já ti to večer vynahradím," políbila jsem ho na tvář, a když jsem se od něho odtáhla, spiklenecky jsem na něco mrkla. Se zářivým úsměvem pustil mou ruku, protože věděl, že to není na dlouho.
Já jsem se připojila k Jerrymu a výmluvným úsměvem jsem se omluvila Rickymu, který se připojit k Nickymu.
"Tak co, krásko? Jsi šťastná?"
"Jsem. A moc! Fakt to zní hrozně, ale já už na Petera fakt ani nepomyslím. To co mi udělal on se s tím, co pro mě dělá Bruce, vůbec nedá srovnávat."
"Jsem šťastnej i za tebe," chytl mě za ruku.
"Mě stačí, když budeš šťastnej za sebe," opětovala jsem jeho stisk.
"To jsem," usmál se jeho pohled se zatoulal k Warrickovým zádům.
"Doufám, že se půjdete podívat na koncert?"
"Jasně, to si nenecháme ujít."
"Budou tam i moji budoucí spolužáci," usmála jsem se. "Musí to být perfektní."
"Vždycky to je perfektní."

64. Mám ho zpět

22. dubna 2012 v 19:11 | Dicy°
Pátek
Na místo jsem dorazila asi deset minut před desátou. Vyhlédla jsem si jednu lavičku blízko vchodu do stadionu a rovnou jsem k ní zamířila. Opřela jsem si o ni kytaru a sedla jsem si. Byla jsem trochu nervózní, ale hlavně jsem se těšila.
Těšila jsem se až uvidím kluky. Až uvidím Jerryho. Až udivím Bruce. A to všechnu nervozitu zahnalo. Už jsem se nemohla dočkat. Pořád jsem musela myslet na to, jak bude asi probíhat rozhovor s Brucem. Uvažovala jsem nad tím, jestli po dnešku na něho dokážu zapomenout. Jestli bez něho dokážu žít.
Pár minut po desáté jsem se dočkala a po silnici se ke stadionu pomalu přiloudal bílý minibus. Pozorovala jsem obličeje za okýnky. Viděla jsem Jerryho překvapený výraz i Brianův zářivý úsměv. Jen jsem odhadovala, že to byl právě on, kdo dal Bruceovi moje číslo a stal se z něj spoluautor téhle akce. Musím mu poděkovat!
Hned jak minibus zastavil, otevřely se dveře, vyřítil se z nich Jerry a se zářivým úsměvem mi běžel vstříc. Sundala jsem si sluneční brýle, zvedla jsem se z lavičky a udělala pár kroků dopředu. Přivítali jsem se dlouhým objetím.

63. Ranní přípravy

22. dubna 2012 v 19:09 | Dicy°
Pátek
Ráno jsem se probudila docela brzo. Zamířila jsem do koupelny, kde jsem strávila dost času. Pak jsem se do svého pokoje šla obléknout a zamířila dolů, kde jsem připravila snídani, abych překvapila Michaelovi rodiče. Povedlo se, a když přišli domů, nemohli uvěřit svým očím. Společně jsme se nasnídali a já pak rovnou zamířila do svého pokoje, abych se pořádně připravila na dnešní den. Připravila jsem si kytaru - naladila, někde ve svých věcech našla náhradní trsátka a vše pečlivě uložila do pouzdra.
Nejvíce času jsem si pak musela nechat na výběr oblečení. Částečně jsem se řídila radami, které mi včera dala Amy. Poradila mi, abych si vzala to, v čem se cítím nejlíp. Proto jsem zvolila své nejoblíbenější volné seprané džíny, které ale pořád vypadají skvěle, zelenou volnou košili a na nohy bílé plátěnky se zelenými tkaničkami. Na krk jsem si připnula výjimečně jen jeden řetízek, a to ten šťastnej s přívěskem ve tvaru S. Ještě namalovat, navonět, naposledy učesat vlasy - nechala jsem si je rozpuštěné - a nesmím zapomenout na sluneční brýle. Vše ještě zkontrolovat před zrcadlem a pomalu mohu vyrazit.
Rozloučila jsem se s babi a dědou a vyrazila jsem. Oba mi popřáli hodně štěstí a jakmile jsem vyšla z domu, přišla mi ještě zpráva od Amy. Určitě mě musela vidět z okna jejího pokoje, jelikož psala, že by Bruce musel být slepej, kdybych se mu nelíbila. Také mi přála štěstí. Věděla jsem, že s takovou podporou to musím zvládnout.

62. Nečekaný telefonát

12. dubna 2012 v 20:57 | Dicy°
Čtvrtek
Uplynul týden od našeho prvního srazu a všichni už jsme se perfektně znali. Všichni jsme si skvěle rozuměli. Amy jsem samozřejmě měla nejraději. Byli jsme spolu prakticky ve dne v noci a pořád jsme si měli o čem povídat. Věděli jsme o sobě téměř vše. To, co jsem kdysi mohla říkat Jerrymu, teď říkám jí a jsem ráda, že mám zase jednu spřízněnou duši, která mě chápe a pomůže mi, kdykoli to potřebuji.
Před pár minutami jsem přišla domů. Bylo asi půl dvanáctý kdy jsem se s Amy loučila před domem a domlouvali jsme se, že se zase v jednu hodinu uvidíme.
Teď je 11:45 a já sedím na posteli ve svém pokoji a čekám až mě babi zavolá na oběd. Michael s Thomem odjeli včera do New Yorku a přijedou až v neděli. Zítra má Thom předposlední chemoterapii. Takže budu obědvat jen s babi a dědou.
Najednou mi začal zvonit mobil. Jediným pohledem na displej jsem zjistila, že je to neznámé číslo. Byla jsem zvědavá, kdo to je.
"Prosím?!" zvedla jsem hovor a napjatě očekávala.
"Ahoj, Lily," ozvalo se na druhé straně a já nemohla uvěřit svým uším. Nevěděla jsem, jestli je to opravdu ten, koho myslím.
"Bruci?"

61. Noví zajímaví lidé

13. března 2012 v 19:51 | Dicy°
Středa
Na sraz jsem vyrazila jen s desetiminutovým předstihem. Bylo to v parku vzdáleném jen pár bloků. Mělo to být v jednu a já měla co dělat, abych se po obědě stihla připravit. Nakonec jsem to zvládla a teď jsem vycházela z domu. Byla jsem trochu nervózní, ale těšila jsem se.
Neušlo mi, že z vedlejšího domu vychází dívka přibližně stejného věku. Ona si mě nevšimla a zamířila k parku. Několika rychlejšími kroky jsem ji doběhla.
"Zdravím. Nejdeš do parku?"
Usmála se a pozorně si mě prohlédla: "Jasně. Máme stejnou cestu?"

60. Rozhovor s Jerrym, Thomovy pochybnosti a nakonec šťastné novinky

10. března 2012 v 21:45 | Dicy°
Úterý
Po snídani jsem v kuchyni pomáhala babi umýt nádobí. Respektive jsem to, co babi umyla, utírala a uklízela zpět na jeho původní místo ve skříňkách a policích.
Když se v kuchyni objevil Thom se svým nádobím od snídaně, políbil mě zezadu do vlasů: "Díky moc, krásko. Jsi náš anděl. Co bychom si bez tebe počali!"
"Nemáš za co děkovat," usmála jsem se na něj, když jsem se na něho otočila.
"Víc by si jí asi pomohl, kdyby si to za ní uklidil," usmála se babi.
"Proč ne?" zasmál se Thom.
"Blázne!" usmála jsem se a dál jsem utírala talíře. "Raději běž za Mikeym."
Podíval se na mě způsobem 'já tě prostě miluju!', ještě jednou mě políbil do vlasů a zamířil zpět ke stolu.
 
 

Reklama