'Chytré řeči'

Helplessness

29. června 2011 v 22:03 | Dicy°
Asi po sté se podívala na dispej svého mobilu. Snažila se uklidnit. Snažila se soustředit na čtení knížky. Ale nešlo to. Prostě ne. Musela pořád myslet na milion věcí.
Snažila se zapomenout, že naposledy měla tenhle pocit před necelým rokem. Před tak dlouhou dobou. Přesto si ten pocit dokázala stále živě vybavit, jako by to bylo včera.
Jako by to bylo včera, co její milý spáchal sebevraždu...
Snažila se potlačit ten narůstající pocit bezmoci, ale bylo to tak strašně těžké.
Pokusila se začíst do knížky. Tak strašně soucítila s hlavním hrdinou Aronem, který se usilovně snaží vymyslet, jak uniknout ze zajetí. Ta bezmocná situace, kdy je jeho ruka zaklíněná mezi skálu a kamenem, který se ne a ne pohnout. Nevěděla, jak moc těžké to je. Nedokázala si to představit. Nezažila to. Ale tu bezmoc... Tu chápala.

Even God can't give him back, but at least He gave me the memories... <3

14. května 2011 v 22:26 | Dicy°
Pomalu kráčela po cestě. Noha míjela nohu. Nikam nechvátala. Zafoukal mírný větřík. Nad hlavou jí zašustily lístky na větvích vysokých stromů pnoucích se nad cestou. Šla instinktivně. Znala to tu - přesně věděla, kudy má jít. Už to byla tolikrát. Netrvalo dlouho a došla k cíli své cesty. Sklonila se a rukou smetla malé uschlé lístky z černé mramorové desky. Pak na ni položila žlutou květinu. Očima přelétla jméno na náhrobním kameni a datum. Tento rok to bude osm let... Osm let, co odešel. Osm let, co ji opustil. Osm let uplynulo od doby, kdy jednoho krásného letního dne přišel zničeho nic telefonát. Kdy se dozvěděli, že zemřel... Kdy se dozvěděli, že již pár dnů ležel v nemocnici. Nevěděli to. Ona samozřejmě také ne. Neměla ani ponětí. Užívala si končící prázdniny. A ta zpráva ji rozdrtila srdce jako těžký balvan. Osm let uplynulo, ona teď stála nad jeho hrobem a její ruka instinktivně vyšplhala k jejímu krku. Její prsty stiskly to malé stříbrné S na řetízku. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Chyběl jí... Moc jí chyběl.

Ano, byli jsme u dědečkova hrobu :(* Ano, je to pravda! Moc... Tak strašně moc mi chybí! Občas si přeju, aby se otevřely dveře a on se v nich objevil. Zničeho nic... Bez ohlášení... Tak jak to vždycky dělal. Já bych mu uvařila kafe a zase bychom si povídali... Jen my dva :'( A nejvíc mi chybí ty jeho vlídné hnědé oči. Ano, ty které má i taťka... Ty které mám i já a brácha. Ale těm Jeho se žádné jiné nevyrovnají. A když teď poslouchám Buffalo Springfielda, v očích mě pálí slzy... Ale v srdci mě hřejou vzpomínky! Nikdy na něho nezapomenu!

I will love you, Grandpa, forever! :'(

*My Childhood*

11. prosince 2010 v 21:50 | Dreamy°
Nejlepší dětství je na vesnici! A říkejte si co chcete, já to prostě vím! Zažila jsem to. Mít kolem sebe spoustu kamarádů (co by kamenem dohodil). Přijít ze školy, hodit tašku do kouta a vyrazit za dobrodružstvím ven. A že jsme toho hodně zažili.

Co je na konci duhy?

25. listopadu 2010 v 17:20 | Dreamy°
Včera jsem úspěšně dokončila pohádku do Literární soutěže. Překonala jsem sama sebe. Vážně jsem nedoufala, že dokážu vyplodit něco jako pohádku! Není to sice nic moc, ale lepší něco než nic. Včera jsem to dopisovala při Dokonalým světě a Dr. Housovi. Obojí bylo fakt skvělý... Stíhám milion věcí najednou, takže jsem to dopsala, stíhala sledovat děj v telce a do toho jsem polemizovala s Lily...

You are Everything! <3

15. října 2010 v 19:55 | Dreamy°
Jako nálada opět nic moc... Já vím, už jsem s tím Trapná! Ale já si nemůžu pomoct! Jsem pako, poslouchám od R.E.M. ty nejsmutnější, nejcitovější ale zároveň ty nejnádhernější songy... Krásně se u toho pláče :'(

Sladká budoucnost! x)

14. srpna 2010 v 20:20 | Dreamy°
"Kráčela po mokré trávě, ruce hluboko zaražené v kapsách deštěm promáčené mikiny. Chlad se jí pomalu dostával pod kůži. Vpíjel se do jejího nitra, do jejího srdce…
Zastavila se a své uslzené oči obrátila k nebi. Na tvář jí dopadlo několik kapek a jemně ji zastuděly. Mírně se pousmála nad svou pošetilostí…
Jen těžko se dá vyjádřit, jak moc ji překvapilo to, co uviděla. Černé mraky nad její hlavou se rozestoupily a mezi nimi se protáhl zářivě zlatý sluneční paprsek. Na trávu před ni se snesl nádherný anděl. Měl vysokou postavu a do pomněnkově modrých očí mu sklouzlo několik neposlušných pramínků delších blond vlasů.
Nemohla se hnout. Její tělo ji neposlouchalo. Neměla na nic sílu. Jen tam tak stála a čekala.
Nebeský posel udělal pár kroků a pevně ji objal. Zahalil ji svými křídly a ona cítila, jak se ji vrací zpět všechna síla a energie…"

Zničehonic se probudila. Posadila se na své posteli a v duchu si nadávala, že přerušila tak krásný sen. Když ale pohledem sklouzla na hodiny na zdi, byla nakonec ráda, že je již vzhůru. Nemá již mnoho času a musí toho ještě tolik stihnout. Na domluvenou schůzku musí dorazit včas. Bosá chodidla spustila na koberec a vesele cupitala do kuchyně.
O pár minut později již usrkávala horkou kávu ze svého hrnečku a uvažovala nad tím, co ji dnes čeká.
Po chvíli strávené v koupelně, kde se snažila dosáhnout bodu, kdy by mohla být se svým vzhledem alespoň trochu spokojená, vyrazila z domu na místo domluvené schůzky.

Když dorazila na místo, nervózně se začala rozhlížet. A pak ho uviděla. Pomalu se k ní blížil. Pozorovala jeho postavu v tričku barvy letního nebe. Když se k ní přiblížil, pohlédla do jeho veselých očí. Když se objali, aniž by si to uvědomila, přejela rukou po jeho zádech, jako by čekala, že nahmatá pár křídel. Nebyly tam, přesto někde hluboko tušila, že potkala svého anděla.

Tohle vše se jí teď honilo hlavou. Ještě teď - po tolika letech měla tyhle události tak živě ve své hlavě. Stejně tak jako svou svatbu. Moment, kdy přes svůj závoj barvy právě napadeného sněhu, hleděla do jeho očí plných štěstí, kdy viděla jeho spokojený úsměv. Moment, kdy si řekli ano. Moment, kdy zvedl její závoj a políbil její rty. V tu chvíli se ji štěstím málem podlomily kolena.
A teď…? Sedí na terase u krásného domu s krásnou zahradou a žije skvělý život. Dům, který je jen jejich, stojí v klidné okrajové části Prahy. Ano, nakonec zahodila všechny své plány a zůstala v Čechách. Rozhodla se pro to, co bylo nejjednodušší pro ni, jejího manžela a jejich dvě krásné děti.
A teď sedí pohodlně ve venkovním křesle, slunce ji hřeje do bosých chodidel a před sebou má dnešní noviny. Zrakem přelétne titulek: Mezinárodní kuchařskou soutěž vyhrál Čech. S pyšným výrazem a triumfálním úsměvem našla v článku jméno svého manžela. Pak vzhlédla a chvíli pozorovala dvě děti a krásné roční štěně labradora pobíhající po zahradě. Nemohla uvěřit, že už příští rok půjde starší Lea do první třídy a malý Mikey do školky. Čas letí tak rychle!


Tento příběh byl napsán jen kvůli bezmezné lásce k jednomu skvělému člověkovi, který pro mě má nevýslovnou hodnotu!

NO Fucking WAY!

16. července 2010 v 11:19 | Dreamy°
"Na světě není žádná spravedlnost. Neexistuje žádný řád. Proč je voda levnější než diamanty, když lidé potřebují vodu k holému přežití, zatímco diamanty nikoli? Proč je láska považována za nejkrásnější cit, když mi způsobuje jenom bolest?" napsal jeden velice talentovaný člověk (http://lyda.blog.cz/) a já s tím stoprocentně souhlasím.
Život není fér! Nežiji ho, ale přežívám. Jak si mohu vychutnávat svůj mizerný život, když nemám svého anděla. Kdo se o mě bude starat? Kdo bude stát po mém boku? Kdo mě bude podporovat? Chybí mi jeho rameno! Kam teď složím svou těžkou hlavu s uslzenými tvářemi. Komu teď mohu odhalit své srdce? Komu se mohu svěřit se svými problémy? Kdo mi bude pomáhat, až budu na dně? Kdo mě rozesměje? Kam se teď schovám, když nemám jeho milující náruč?
NO WAY! On byl můj anděl! On se o mě staral tak jako nikdo jiný! On byl mou největší oporou! Jeho rameno bylo mým útočištěm v těžkých chvílích! Jemu jsem mohla vylít všechny své bolístky! Na něho jsem se mohla spolehnout, kdykoliv jsem ho potřebovala! Jeho andělský úsměv mě vždy přiměl smát se! On mě vždy objímal, jako by to mělo být naposled!
Ptám se: Kam se mi ztratilo štěstí? Kam se mi ztratil život? Kam se mi ztratil můj anděl? Kde ho mám hledat...?
Pár slov a bylo rozhodnuto o mém budoucím životě! Jsem odsouzena k nekončícímu utrpení! Jsem odsouzena pro život bez NĚHO!

Chyby se stávají! x(

4. července 2010 v 9:59 | Dreamy°
Vím, že to, co se stalo, byla chyba. Došlo mi to. A cítím se kvůli tomu fakt mizerně. To, že jsem toho 'trochu víc' vypila, mi ještě nedává právo se takhle chovat. Neměla jsem právo mu vše říkat. Neměla jsem právo před ním brečet. Neměla jsem právo nechat to zajít tak daleko. Prostě neměla! Ale stalo se. A teď za to platím. Mé srdce trpí. Pokaždý, když si vzpomenu na tu krátkou chvíli, kdy jsem zase cítila jeho rty, mi srdcem proběhně tak zvláštní pocit. Pocit štěstí z toho, co se stalo, ale zároveň bolest z toho, co bude následovat! Už zase se má naivní duše upne na tu malou prchavou naději v dálce a o to víc to bude bolet, až mi dojde, že se nic nezmění! Že to zůstane tak, jak to je. I když mé srdce je plné touhy. Touhy po tom, aby se vrátil a já mu mohla dokázat, že je pro mě důležitější než vzduch, který dýchám, země, po které chodím, život, který žiji...

...Follow the RAINBOW

My Lucky OLD MAN...

Mé srdce je v řetězech a jedině on má klíč!
Přijď, prosím, odemkni zámek, vejdi a zůstaň tam navěky!

Pohádka budoucnosti

20. června 2010 v 21:23 | Dreamy°
Kdysi dávno, na počátku 21. století, žila mladá dívka, která měla v srdci místo jen pro jednoho muže. Často ho vídávala a nikdy se nepříměla k tom, aby ho oslovila. Vždy, když ho viděla, jak stojí na zastávce mezi ostatními černobílými lidmi, se její srdce rozzářilo barvami. Za každou vteřinu, kterou se na něho mohla dívat, byla nevýslovně ráda. Byla přímo unešena jeho andělským vzhledem. Milovala jeho nevinný obličej. Snila o tom, že to bude právě ona, která mu dá k narozeninám tu nejkrásnější novou kšiltovku. On byl její naděje. On byl ten, na koho se upnula, když jí bylo nejhůře. Věřila, že by právě s ním mohla být šťastná.
Jak už bylo řečeno, tato slečna žila v 21. století! A tuto dobu naprosto ovládla věc - boží dar ale zároveň prokletí - jménem internet. A právě díky internetu se o svém princi mohla dozvědět trochu více. Povedlo se a ona se tak stala na internetu doslova závislá. Pokaždé, když byl online, hleděla stále na jeho jméno a marně čekala až napíše. Vždy, když sebrala veškerou odvahu a napsala mu, nedočkala se odpovědi. To ji přímo ničilo.
Celým svým mladým, zamilovaným srdcem toužila po tom, aby mu mohla říct, co k němu cítí. Snažila se vymyslet, co se mu asi honí hlavou.
"Co asi?! Aby už si mu dala konečně pokoj!" hlásilo se její pesimistické já.
Ale její optimistická část zvítězila nad tou pesimistickou a ona nepřestávala doufat, tak jako každá princezna, že se svého prince dočká. Byla snílek! Věřila, že i na ni někde čeká štěstí, a věřila, že štěstí vypadá přesně tak jako on.
Stále na něho myslela a přemýšlela, co si právě dělá. A nejvíce toužila po tom být s ním.
...


Tak uvidím, jak se pohádka vyvine... Prosím, držte palce ;)

Mé city v jiném světě

22. května 2010 v 22:21 | Dreamy°
Příběh částečně vymyšlený... Předlohou mu byly mé vlastní problémy a city a závěr klipu k písničce Leaving New York od R.E.M. :)

Vyběhla jsem schody a starými oprýskanými dveřmi jsem prošla na střechu. Do očí mě okamžitě praštilo světlo právě zapadajícího slunce. Popošla jsem blíž ke kraji a nespouštěla oči ze záplavy budov pod sebou. Celé město se topilo ve zlaté záři. Zatajila jsem dech nad tou krásou. Přesto jsem uvnitř sebe cítila prázdnotu. Nemám pro co žít.
Stoupla jsem si na střešní římsu a hleděla pod sebe. Sledovala jsem auta jezdící sem a tam, lidi spěchající za svými cíli... Všichni někam chvátají, vše je v dnešní době tak uspěchané. Pro mě se však v tuto chvíli čas zastavil. Vím, že stačí jeden krok; jeden krok a bude po všem... Jeden krok a mé trápení zmizí.
Ale není kam chvátat!
Znovu jsem zdvihla zrak a pohlédla do zářivého slunce. Pohledem jsem přelétla po celém městě pod sebou. Ráda bych věřila, že je tam někdo, s kým můžu být šťastná, ale už nemám sílu hledat. Už je to téměř půl roku, co mi zlomil srdce; půl roku, co řekl konec a šel svou cestou a mě nechal vlastnímu osudu...
Už téměř půl roku se snažím naučit žít bez opravdové lásky.
Co pro mě teď znamená slovo Budoucnost?
Co pro mě znamená slovo Zítřek?
Zítra? To mám přece jít do kina... A co ten koncert, na který jsem se tak těšila?
Udělám krok...
Krok zpět! Nemůžu... Jen pro to kino, jen pro ten koncert.
"Co tu děláš tak sama?" slyším za sebou jeho hlas. Ohlédnu se přes rameno. Usměje se a mně dochází, že on je ten, který mi zase ukáže, co je to láska. On, jeho zářivé oči a úsměv krásnější než západ slunce.
"Jen tak přemýšlím," oplatím mu úsměv. Ten můj není tak krásný.
Vykročím k němu.
"Dole už na tebe čekají," zašeptá a políbí mě na čelo. Přikývnu a cítím, že tohle je začátek nového života.
Chytne mě za ruku a společně zamíříme ke starým dveřím.
Naposledy se ohlédnu. Slunce už zašlo za obzor a po obloze se rozlila krev právě končícího dne.
S dnešním dnem odchází i mé trápení a můj smutek.
Ať žije zítřek, ať žije budoucnost!
Zavírám za sebou dveře a doufám, že je zase dlouho neuvidím...

Tak zase někdy! :)
Dreamy°
 
 

Reklama