Až ti křídla narostou...

4. Kapitola - Jsme v tom spolu

30. října 2010 v 20:07 | Dreamy°
Šla jsem tmavou chladnou chodbou. Snažila jsem se potlačit strach. Věděla jsem, že teď musím být silná. V nose mě štípal podivný zápach zatuchlého starého podzemí. Má chodidla trpěla - každý ostřejší kamen mě bolestivě bodl do jemné sametově bílé pokožky. Vlhkost se mi vpíjela do lehounkých šatů a já cítila, jak těžknou, ale šla jsem dál. Sledovala jsem železné dveře v dálce přede mnou, osvětlené jednou zapálenou lampou na kamenné stěně.

3. Kapitola - Já ti věřím

30. října 2010 v 13:44 | Dreamy°
Ráno jsem se vzbudila velmi brzy. Pomalu jsem otevřela oči. Oknem do mého pokoje pronikali hřejivé paprsky vycházejícího slunce. Rychle jsem vyskočila s postele a neuběhlo ani půl hodiny a vycházela jsem do ulic města. Před domem jsem se zastavila a pohledla do zlatého kotouče, který se vyhoupl nad východní krajinu. Jeho paprsky příjemně hřály na kůži.
Já se k němu ale otočila zády a zamířila jsem na západ. Šla jsem rázným krokem, času jsem neměla moc a musela jsem toho ještě tolik stihnout.

2. Kapitola III. - Znáš ten pocit!

13. října 2010 v 18:54 | Dreamy°
Když jsem procitla, pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem na malém koberečku před krbem v našem obývacím pokoji. Hleděla jsem na poskakující hřejivé plameny olizující šedivé kameny kolem krbu. Zvláštním způsobem mě to uklidňovalo. Přesto jsem stále byla zmatená. Co se se mnou stalo?
Posadila jsem se a otočila se ke krbu zády. Hned jsem si všimla svého otce, který podřimoval v křesle. Usmála jsem se. Když jsem na něho hleděla, cítila jsem uvnitř sebe zvláštní klid. Ať už se před tím dělo cokoli, už je to pryč.
Zvedla jsem a pomalými kroky došla k němu. Sehnula jsem se a položila mu jemně ruku na hruď. Zavřela jsem oči a chvíli jsem jen vnímala tlukot jeho srdce. Spokojeně jsem se usmála.

2. Kapitola II. - Historie se opakuje

13. října 2010 v 18:45 | Dreamy°
"Vítej, Herolde," pozdravil ho můj otec. Sledovala jsem jeho kamenný výraz, když si s ním potřásal rukou. "Mojí dceru už znáš, že?" oba na mě pohlédli. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje úzkost, ale nedala jsem to na sobě znát. Mile jsem se usmála a mírně kývla hlavou. Herold se také usmál a sarkasticky poznamenal: "Myslím, že ji určitě již brzy velmi dobře poznám." Můj výraz zkameněl. Jak jsem si tohle mohla dovolit. Měla jsem to očekávat. Vím přece, jaké má Herold schopnosti. Jak jsem mu mohla dovolit, aby vstoupil do mé mysli. Otec po mě hodil jeden ze svých ostrých pohledů. Omluvně jsem na něho pohlédla a ještě více jsem se schoulila ve velkém křesla, jako bych chtěla být neviditelná. Přesto jsem stále pozorně sledovala každý Heroldův pohyb. Jeho majestátná postava přistoupila ke křeslu před otcovým stolem. Posadil se a krátce po něm se do svého křesla usadil i můj otec.

2. Kapitola I. - Takový je svět

13. října 2010 v 18:39 | Dreamy°
Běžela jsem přes náměstí. To, že mě mokrá země studila na bosých chodidlech, jsem nevnímala. Kapky deště dopadaly na mou rozpálenou pokožku. Na mých tvářích se mísily se slanými slzami.
"Táto!" křičela jsem ode dveří našeho domu, "už to víš? Táto!" přes slzy jsem neviděla na cestu. Jen stěží jsem vyběhla do patra. Každý schod byl obtížný. Mé tělo ztěžklé smutkem, příkořím a nespravedlností…
Cítila jsem každý sval a má vílí dušička byla jako v ohni.

1. Kapitola - Až ti křídla narostou...

3. října 2010 v 12:54 | Dreamy°
Pomalými kroky jsem procházela prázdnou chodbou. Z toho ticha mi naskakovala husí kůže. Na chodbách se to vždy hemží životem - proč ne teď?
 
 

Reklama