3. A tak to všechno začalo

25. března 2012 v 14:12 | Dicy° |  I saved my Love
Měla spoustu věcí, které potřebovala zařídit. Charlie jí přenechal veškeré zařizování, protože moc dobře věděl, že ona vše zvládne mnohem lépe než on. Když se vzbudila, Charlie už byl dávno v práci. Vstala a zamířila do koupelny. Při tom přemýšlela, co vše ji dnes čeká. Do galerie půjde jako obvykle až na desátou, aby zkontrolovala, jak jde prodej. Má tedy ještě tři hodiny. Má tedy dostatek času, aby zašla do realitní kanceláře. Musí zařídit prodej domu. Ano, po dlouhé úvaze se večer s Charliem dohodli, že dům prodají. Je s ním sice spojeno tolik krásných vzpomínek, ale nemá cenu si ho nechávat. A peníze přijdou vhod. Bydlení v New Yorku není zrovna levné.
Když provedla svou ranní hygienu, zamířila do kuchyně uvařit si kávu. Poté zasedla s hrnkem ke stolu.
V tu chvíli, kdy popíjela své kafe, se její myšlenky zatoulaly do vzpomínek. Ve své mysli se vrátila o pět let zpátky.


Bylo pár dnů před Vánocemi. Přišla domů ze školy s vidinou právě začínajících vánočních prázdnin. Vánoce milovala. Vždy si je s mamkou skvěle užili. A dárky k tomu ani nepotřebovali.
"Ahoj, mamko. Jsem doma," zavolala.
Ve dveřích do kuchyně se objevila postava její matky. Na její tváři zářil velký úsměv.
"Ahoj, Peggy. Jak bylo ve škole?"
"Nic moc… Děsná nuda."
"Naposledy v tomhle roce, hm?" zasmála se.
Peggy vesele přikývla a zamířila do svého pokoje dát si tam svůj školní batoh.
"Tak se pojď najíst a pak vyrazíme."
"My jedeme i dnes?" divila se a ze svého pokoje zamířila do kuchyně.
"Jistě, alespoň na chvíli," odpověděla ji mamka, zatímco ji nandávala špagety na talíř, "Ale jestli nechceš, tak klidně můžeš zůstat doma, zlatíčko."
"Ale mami! Vždyť víš, že se na to těším už jak dlouho."
"Samozřejmě, že to vím," zasmála se, položila před ní na stůl plný talíř a políbila ji do vlasů.
Peggy ji poděkovala a dala se do jídla. Chvátala, co to šlo, jen aby už vyrazili. Tolik se zase těšila, až budou pomáhat, jako každý rok, v azylovém domě. Tak moc ji těšilo, když mohla pomáhat lidem, kteří to potřebovali.
"Ale no tak," smála se Lisa, "Hlavně se neudav."
Přesto už za deset minut měla dojedeno.
"Můžeme," vyhrkla a rychle vstala od stolu. Se zářivým úsměvem na rtech se podívala na matku.
"Tak se běž obléknout. Vyrazíme."
Peggy zaběhla do svého pokoje pro bundu, čepici a šálu a už mířila ke dveřím.
Za pět minut už seděli v autě na cestě do azylového domu. Peggy už znala cestu zpaměti. Vždyť je to již třetí rok, co tam s mamkou vypomáhají, když je třeba. A na Vánoce přijde vždy tolik lidí, že každý pár rukou navíc se hodí.
Za chvíli již zastavovali před známou budovou. Peggy hned vystoupila z auta a zamířila ke vstupním dveřím. Vešla dovnitř a zamířila chodbou do velké jídelny. Když vešla, oněměla úžasem. Už teď, čtyři dny před Vánoci, zde bylo tolik lidí.
"Ahoj, Peggy," uslyšela v davu známý hlas.
"Dobrý den," usmála se na majitelku azylového domu, "Koukám, že je tu dneska docela plno."
"Taky jsem tohle nečekala. Rozhodně ne tak brzy," přišla až k Peggy a objala se s ní, "Kde pak máš mamku?"
"Jde hned za mnou," usmála se.
V tu chvíli se ve dveřích objevila její matka.
"Ahoj, Liso," přivítala ji vlídně majitelka.
"Ahoj, Kate," usmála se na ni Lisa. Pak se přivítali obětím.
"Tak kde nás potřebujete?" zeptala se Lisa a položila jednu ruku Peggy na rameno.
"Myslela jsem, že ty bys šla na výdej jídel a Peggy by chodila s čajem?"
"Výborně," usmála se Peggy.
"Tak pojď, půjdeme se připravit," usmála se na ni mamka a společně zamířili do prostoru pro personál.
Svlékli si bundy, sundali čepice a šály a mohli se dát do práce. Lisa si ještě oblékla zástěru. Pak každá zamířila svým směrem. Lisa se připojila k ostatním, kteří stáli za pultem a rozdávali jídlo lidem, kteří přišli. Peggy popadla jednu z připravených konvic s teplým čajem a vyrazila do prostor jídelny.
Zastavila se u každého stolu a tomu, kdo chtěl, dolévala čaj. Občas se zastavila na delší chvíli, to když u stolu seděl někdo, koho již znala, aby s ním prohodila pár slov. Nepřestávala si usmívat. Všichni, kteří si s ní jen chvíli povídali, měli hned o něco lepší náladu.
"Dobrý den, pane Browne," usmála se na starého známého, se kterým si vždy velmi ráda povídala, když mu dolévala čaj.
"Ahoj, Peggy, letos jsi tu celkem brzy," pozdravil ji překvapeně.
"Ano, letos Vánoce začaly dříve," zasmála se.
Věnoval ji milý úsměv.
"Jak se máte?" řekla a přisedla si vedle něho na prázdnou židli. Nikdy jí tohle nedělalo žádný problém. Nebyla jako ostatní, kteří se těchto lidí téměř štítili. Ona ne, byli to lidé, jako každí jiní. I mamka ji to občas vyčítala, ale ona její výtky nebrala vůbec vážně. To, že tito lidé neměli tolik štěstí v životě, neznamená, že mají nějakou nakažlivou nemoc.
"Ale to víš, není to nejlepší. Ty mi vždycky zvedneš náladu."
"To mě těší. Ráda pomohu."
"Divím se, že se vůbec bavíš s takovým starcem, jako jsem já," zasmál se.
"Ale co to povídáte. Vždyť jste v nejlepších letech."
"Ty už mám dávno za sebou," stále se nepřestával usmívat.
"A to já se s váma klidně budu hádat, že ne," se zářivým úsměvem si trvala na svém.
"Vidíš," ukázal ke dveřím jídelny, "Takhle vypadá mladý člověk."
Podívala se směrem, kterým ukazoval. Do jídelny vešel mladý chlapec ve špinavé bundě a černých džínách. Nervózně přešlapoval na místě a rozhlížel se po místnosti.
"Bože, vždyť mu nemůže být ani dvacet let," zakroutil hlavou pan Brown, "Kam ten svět spěje?!"
Peggy nemohla spustit zrak s chlapce: "Pane Browne, tak já půjdu. Ale ještě se za vámi zastavím, tak mi neutečte," rozloučila se a zamířili k novému návštěvníkovi.
Když od něho byla vzdálená asi deset metrů a stále se prodírala mezi stoly, všiml si jí. Hleděla na něho, a když si všimla, že i on se na ni divá, mírně se usmála. Neuniklo jí, že se mírně začervenal.
Došla až k němu: "Ahoj, ty si tu poprvé, že?"
Přikývl.
"Tak pojď, najdeme ti nějaké místo, kde by sis mohl sednout," usmála se a natáhla k němu ruku.
Překvapeně na ni hleděl.
"Neboj, já ti nic neudělám," zasmála se.
"Já jen… za posledních pár dnů jsem si zvykl, že na mě lidé nejsou moc milí."
"Tak si zase odvykni," pokrčila rameny, jakoby nic.
Usmál se. Mezi jeho jemnými rty se objevily zářivě bílé zuby. Pak přijal nabízenou ruku a následoval ji.
Věděla, že všechny stoly v jídelně jsou obsazené. Přesto věděla, co dělat. Moc dobře to tu znala. Zamířila tedy z jídelny ven na chodbu. Zahnula doleva a pak zašla hned do prvních dveří. Vešli do vcelku velké místnosti. Peggy rozsvítila světla. Místnost byla útulná. Stěny byly vymalovány teplými barvami. Bylo zde deset stolů, u každého státy čtyři židle. Dovedla ho hned k prvnímu stolu a on se posadil.
"Sem normálně chodí maminky s dětmi, ale ty na Vánoce odjíždí do azylového domu na druhém konci města. Mají tam víc místa. Takže tu budeš mít trochu soukromí," usmál se na něho.
"Děkuju," oplatil jí úsměv.
"Když chvilku počkáš, donesu ti jídlo," mrkla na něho, ani nečekala na odpověď, položila konvici s čajem na stůl a zamířila z místnosti. Nezdržovala se zavíráním dveří.
Vrátila se do jídelny. U výdejny s jídlem byla spousta lidí. Proto se rozhodla trochu podvádět. Šla za mamkou: "Mami, mohla bych tě poprosit o laskavost?"
"Jistě, zlatíčko."
"Máme tu nováčka a já jsem mu slíbila, že mu donesu jídlo…"
"Jistě," ani ji nenechala domluvit a už jí nandávala jídlo do misek. Nejprve polévku, pak i hlavní jídlo. Pak obě misky postavila ne jeden tác, který jí podala: "Prosím, Peggy, postarej se o něho pěkně. Ať přijde zase," usmála se na ni.
"Díky, mamko," oplatila jí úsměv Peggy. Pak ještě popadla prázdný hrneček a zase zamířila do vedlejší místnosti. Když vešla, nestačila se divit. Další tři stoly už byly obsazené lidmi, kteří si již dokonce přinesli i tácy s jídlem. Zasmála se: "Dneska je tu vážně hrozně lidí," a zamířila ke stolu, kde seděl chlapec.
Postavila před něho tác s jídlem a do prázdného hrnku mu nalila čaj z konvice.
"Děkuju," usmál se.
"Neděkuj mi pořád," zasmála se, "Já ráda pomáhám."
Přikývl a dal se do jídla.
"Tak já tě tu asi nechám, aby ses mohl v klidu najíst. Stejně musím jít pracovat. Je tu spousta lidí, kteří také chtějí čaj," řekl a zvedla se, "Ale ne že mi utečeš, já se za tebou ještě vrátím."
"Neboj, to nemám v plánu," řekl s úsměvem.
"Tak jo," zamířila ke dveřím.
Pak se ještě naposledy otočila, jako by si vzpomněla na něco hrozně důležitého: "Jak se vlastně jmenuješ?"
"Charlie," odpověděl s úsměvem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.