21. Skvělá reakce

5. května 2011 v 17:04 | Dreamy° |  Lily's Song
Pondělí
Cestou domů jsem myslela na Petera. Mám poslechnout Jerryho? Mám to nejdříve říci Thomovi a Michaelovi? Jerry měl pravdu, když to kluci vezmou dobře - a já v to doufala - mohli by mi potom pomoci, kdyby to nedopadlo s Peterem. Na druhou stranu - jestli to Peter nepřijme, půjdu rovnou na potrat. Už by to stejně bylo jedno, jestli bych jim to řekla, nebo ne. Kdyby pak ale přišli nějaké komplikace, stejně bych jim něco musela říct a nechtěla jsem jim lhát. Po dlouhém uvažování jsem se rozhodla Jerryho poslechnout a říct to klukům hned, jak přijdu domů. Když už jsem věděla jistě, že to přijde, rozklepala se mi kolena.


Kluci seděli na gauči a o něčem si povídali. Michael přemluvil Thoma, aby se ještě dnes nenamáhal, a tak byli, až na malou dopolední procházku, celý den doma. Když jsem vešla do dveří, usmáli se na mě a pozdravili mě. Televize byla vypnutá - kluci o něčem debatovali. Vypadalo to, že to je něco zajímavého, oba rozhovor prožívali, ale význam jejich slov jsem nevnímala. Pomalým krokem jsem se přesouvala do svého pokoje a v duchu si nadávala, že jsem jim to neřekla. V polovině, zrovna když se kluci něčemu smáli, jsem se zastavil a obešla pohovku. Sedla jsem si vedle Thoma a podívala se na ně. Přišla jsem jim smutná, a tak se na mě ustaraně podívali. Já ale smutná nebyla, jenom jsem měla strach s jejich reakce.
"Děje se něco?" zeptal se mě Thom a chytl mě za ruku.
"Vlastně jo, měla bych vám něco říct," zhluboka jsem se nadechla.
"Tak povídej," vybídl mě Michael, zvedl se a sedl si na gauč na druhou stranu vedle mě.
"Mám strach..." podívala jsem se do země.
Michael mě chytl za ruku: "Nemusíš se ničeho bát. Ať je to cokoli, my tě podržíme. Povídej." Thom se usmál a pevně mi stiskl ruku. Trochu jsem se uklidnila, přesto jsem nevěděla, jak začít. "Dnes ráno jsem byla u doktora a..."
"Stalo se ti něco?" skočil mi Thom vystrašeně do řeči.
"Ne... No, vlastně tak trochu."
"Lily, nenapínej nás," usmál se Michael, i když mu do smíchu moc nebylo. Podívala jsem se mu do očí. Chvíli bylo ticho.
Pak jsem sklopila zrak zase do země: "Jsem těhotná," zavřela jsem oči a čekala. Bylo ticho. Jakoby tomu kluci nevěřili.
"Prosím, řekněte něco. Cokoli. Jenom něco řekněte," prosila jsem je.
Kluci se na sebe podívali. Oboum se objevil na tváři úsměv. Místo odpovědi mě oba objali.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se děje. Když se ode mně odtrhli, otevřela jsem oči. Nejprve jsem se podívala na Thoma a pak na Michaela. Oba se usmívali. Nejistě jsem se usmála.
"Ale no tak, je to přece krásný?" chytl mě Thom za ruku, když si všiml mého výrazu.
"To právě nevím. Mám strach, jak na to zareaguje Peter," podívala jsem se na Michael. Vypadal vystrašeně. Ještě neví, že už jsem to Thomovi řekla. Teď mu to vysvětlovat nechci. Třeba mu to dojde s Thomova klidného výrazu.
"Já myslím, že bude taky šťastnej," uklidňoval mě Thom. Michael přikývl.
"Chtěla bych mu to říci co nejdříve, abych to už měla za sebou," zoufala jsem si.
"Tak mu to jdi říct hned, ne?" navrhl mi Michael.
Chvíli jsem mlčela a pak jsem si povzdechla.
"No tak, Lily. Přestaň se mračit," hladil mě Thom po rameni.
"Já... Asi byste měli vědět, že jestli to Peter... Nebude chtít, tak si to nenechám."
Chvíli bylo ticho. Thom a Michael se na sebe zase podívali.
"Neblbni, Lily. Přece... Proč?" zeptal se překvapeně Michael.
"Já bez Petera nemůžu žít. A udělám všechno proto, aby se mnou byl dál. A jestli to mimčo chtít nebude, tak..." nemohla už jsem to vyslovit.
"Hele, jestli Peter nebude chtít to mimčo, tak já udělám všechno pro to, aby si to ještě rozmyslel..." nabídl se Michael.
"Jo, to by bylo ještě horší. Budu ho prosit! A jak myslíš, že by bylo tomu dítěti, kdyby se někdy potom dozvědělo, že jsme ho vlastně nechtěli," podívala jsem se na něho.
"Ale bejby, my bysme se o tebe a o to malý postarali. Nepotřebuje svýho tátu..."
Nestihl ani dokončit větu. Prudce jsem vstala a zamířila rovnou ke dveřím z bytu. Musím to jít říct Peterovi, pak se uvidí.
Naposledy jsem se otočila: "Thome, já sama dobře vím, jaký to je nemít rodiče. A jestli ty dovedeš něco takovýho vůbec říct, že to malý nepotřebuje tátu, tak sem se teda v tobě vážně spletla. Zkus se nad tím zamyslet. Mě jste dali do děcáku jenom proto, aby jste mi dali šanci na normální rodinu a teď mě tu přemlouváš, abych se vzdala chlapa, kterýho miluju nade všechno a abych na svět přivedla dítě, které nikdy nebude mít tátu. Jdi do hajzlu, Thome. Jdi do hajzlu!" s těmito slovy jsem se otočila a vyběhla s bytu. Schody jsem seběhla a před barákem se zastavila. Zatočila se mi hlava. Musela jsem se opřít o omítku. Když jsem zase byla schopna pokračovat, jistým krokem jsem vyrazila k Peterovi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.