Denně vožralej, denně vožralej... Banditti di Praga v Plzni

25. dubna 2011 v 19:35 | Dreamy° |  All over the world
Z domu vyrážím asi s dvouhodinovým náskokem. Můj plán je jasný: užít si dnešní koncert na sto procent. Již v autobuse do Plzně potkávám dívku, která svému okolí dává jasně najevo, kam má namířeno, lístkem, který pyšně svírá v pravé ruce. Jen se pousměji a asi po desáté se přesvědčím, že mám lístek v kapse. Jinak jedu na lehko - jen mobil a nějaké drobné na pivo. Bez pořádného pití by to totiž nebyl ten pořádný koncert Kabátů.
Asi nejsem ten pravý rocker. Slečna s lístkem má koženou bundu a je celá v černém. Já mám svou koncertní (bílou) košili a volné džíny. Ale z toho si hlavu nedělám.
Do půl hodiny se ocitám před plzeňskou ČEZ Arénou. Všude kolem davy lidí, podél ulic stojí stovky aut - možnost zaparkovat je nulová. Jsem ráda, že jsem vsadila na jistotu a jela městskou hromadnou a jen uvažuji, kde asi zaparkují moji rodiče, kteří jistě přijedou pár minut před začátkem koncertu.
Stoupnu si opodál, zády se opřu o lampu pouličního osvětlení a čekám, až se z davu vynoří můj dnešní doprovod. Pozoruju kolemjdoucí. Nechápu logiku se kterou se tu jistí dva mladí muži snaží vydělat pár korunek na postižené děti (pokud jsem dobře slyšela). Před koncertem skupiny Kabát? Aha! Mnohem více ocením rozdávání samolepek RockRadia…
Když se konečně asi dvacet minut před osmou hodinu mezi lidmi objeví Markova hlava, zamířím k němu. Pozdravím se s jeho sestrou, která se nám hned ztratí v davu spolu s jejich tátou. Jen ve dvou se tedy vydáme do stadionu. Hned zamíříme nahoru pro pivo. Marka postavím do fronty a sama se vydám na záchod. Kdybych jenom tušila, jaký to bude problém… Fronta asi deset metrů dlouhá, jen tři kabinky (žádný toaleťák - jak jinak!), asi 15 minut čekaní. S každou uběhnutou minutou začínám být stále více nervózní. Osmá hodina se neúprosně blíží a přede mnou ještě asi deset lidí (ženský no!). Když mi asi pět minut před osmou píše Mára, že už má jedno v sobě, musím se hodně snažit, abych udržela nervy na uzdě. Ale nakonec se přeci jenom na ten záchod dostanu a během dvou minut už letím ven s vidinou zlatavého pití. ↓

Hned si dopřeju pořádný lok (jako lék na nervy samozřejmě). V jedné ruce kelímek, druhou rukou čapnu Máru a táhnu ho dolů po schodech a pak přímo k pódiu.
U vstupu na ledovou plochu je to přeplněno lidmi. Se vši bravurností začnu kličkovat mezi lidmi. Kelímek s pivem si pevně držím a snažím se nevylít ani kapku. Sem tam hodím usměv na nějakého pána, který mi následně alespoň trochu uvolní cestu. Máru jen táhnu za sebou. Když se dostaneme na druhou stranu podia, k mému překvapení je tam spoustu volného místa. Vybíráme si tedy místo co nejblíže pódiu. Do pár minut se k nám připojí Markova sestra s tátou. Koncert může začít.
Pořadatel ještě asi dvakrát z pódia prosí lidi u vchodu, aby se přesunuli na druhou stranu a uvolnili tak místo dalším. Že je to nenapadlo rovnou?!
Pár minut po osmé hodině se konečně dočkáme. Aréna se potopí do tmy a na podium vyběhnou chlapi z Kabátů. Arénou se nese zběsilý jásot fanoušků. Křičím s nimi! Pak konečně spatřím Pepu Vojtka v obleku principála, když přiběhne na naši stranu pódia.
Velectěné publikum, tak prosím račte dál, tohle je náš ansábl a já jsem principál…
Jak jinak taky začít koncert na turné Banditti di Praga? Raz, dva, tři, támhle jdou a drancujou… Aréna se otřásá v základech. Začíná ta pravá pařba. Zahřívací kolo pro mé hlasivky. Pivo už mám dávno vypité, kelímek se válí na zemi (já vím! Ale přece nepůjdu k odpadkovému koši, když už se na zemi válí těch kelímků asi stovka!), můžu skákat jako o život.
Pepa Vojtek se ze začátku moc nezdržuje sáhodlouhými proslovy mezi písněmi. Perou to do diváků! Cítím se trochu divně, když skáču a ječím jak šílená a Mára se ségrou a tátou jenom stojí a občas fotí mobilem (s čímž se já nezdržuji). Není se čemu divit, Marek je dnes na koncertě vůbec poprvé, jeho sestra je na takový blázniviny ještě asi moc mladá a táta už z toho asi vyrost.
Kabáti hrají jednu pecku za druhou a nedají nám ani chvilku na odpočinek. Trochu mi začíná vadit, že podium je (ve stylu U2) do pomyslného kruhu. Což bych uvítala, když bych měla lístky na sezení, protože bych měla jistotu, že skupinu stoprocentně uvidím zepředu, ale když mám lupeny na stání a jsem tak blízko pódiu, vadí mi, že Pepu Vojtka vidím vždy jen na pár sekund, když k nám přiběhne a následně hned zase zmizí. Což platí i o ostatních z kapely (kromě Hurvajse, ten se jen těžko hne od bicích).
Hromadně se zapalovaly zapalovače!
Uprostřed Starýho baru prostě musím na záchod (pivo no!). Mára jde se mnou. Což, jak jsem později zjistila, byla velká výhoda. Před Ladies je zase kolona, takže skloním hlavu a velmi nenápadně zamířím za Markem na pány. Pohoda! Nikdo nic nenamítal. Toho dne jsem tam nebyla jediná ženská. Raduju se, že alespoň na pánských mají toaleťák (jedna z mála výhod). Když po chvíli rychlostí blesku vylítnu ven, dolehnout ke mě tóny Ebenovejch holí. Okamžitě zamířím na tribuny, abych alespoň kousek pořádně slyšela. Hned zase ale zalítnu nazpět, aby mě Marek našel. Pak jdeme pro pivo a vracíme se do výru zábavy u pódia.
Už nejdeme tak blízko, vybereme si místo, kde máme víc prostoru. Pokračujeme v krasojízdě. Samej hit! "Ty piješ pivo a já vodu?! To je teda spravedlnost!" obrací se mezi písněmi Pepa na kytaristu.
S pivem se moc dobře neskáče, takže se trochu krotím. O to rychleji piju. Nerada bych pivem někoho polila, tak jako mě polil kluk vedle mě, který se pivo-nepivo dost rozjel. Naštěstí to odnesla jenom ruka, takže oblečení zůstalo suché. Marek dopadl hůře - respektive bunda, kterou si půjčil od bráchy.
Konec se nezadržitelně blíží. Kabáti mizí z pódia, ale já samozřejmě tuším přídavek. Celá aréna se otřásá pod chorálem fanoušků. Mezi nimi jsme i já a hlasitě dávám najevo, že chci ještě slyšet Moderní děvče!
Po chvíli se rocková banda opět ukázal a na pódiu a přídavek započala songem Burlaci. Věděla jsem, že už chybí opravdu jen pár písní do konce, tudíž jsem si to maximálně užívala. Dokonce i Mára už se rozjel - ty tři piva už se na něm drobet podepsaly.
Pak se diváci dočkali i Pohody. Tak prostě nesměla chybět. Stejně tak jako Žízeň: "Plzeň - město piva! Už jsem myslel, že tuhle hrát nebudem… Fuj, to sem se lek!" rozesmával publikum Pepa Vojtek.
A nakonec se konečně dočkám Moderního děvčete. Tak přeci jenom! Jak jinak než na úplný závěr. Geniální zakončení geniálního koncertu. Když chlapi, tentokrát už nadobro, opustí pódium, světla se rozsvítí. Teprve teď je vidět ten bordel, který je všude kolem - díky rozlitému pivu se mi boty už nějakou dobu pořádně lepily na zem - všude poházené plastové kelímky (prázdné odpadkové koše)…
Za zvuku Schodů se lidé nahrnou k východu. My samozřejmě také.
Před stadionem překvapivě snadno nacházím své rodiče a zamířím k autu. Jsem ráda, že nemusím na tramvaj, stoprocentně by byla přeplněná opilými rockery (což jsem, když se to tak vezme, vlastně i já!). Marek ale na tramvaj musí, takže se během vteřiny ztrácí v davu.
Chvíli trvá než se vymotáme ze zacpaných uliček. Mamka, která všeho všudy navštívila jeden jediný koncert (a to právě tento), si stěžuje, že nic neslyší. Já se jen usměji a natahuju si bolavé nohy na zadní sedadla. V hlavě mi hrají stále dokola všechny songy a já si říkám, jak jsem si to užila! "A přestaň pořád pít to pivo! Taková mladá holka a pořád jenom chlastáš!" napomíná mě mamka, ale já její výtku pouštím jedním uchem dovnitř a druhým ven. Copak by koncert Kabátů šel bez piva?! Asi jo, protože jejich pecky jsou skvělé za jakékoli situace. Ale na pořádným koncertě se voda nepije… A jsem přeci Plzeňák!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Justinka Justinka | Web | 13. května 2012 v 14:57 | Reagovat

Tak tohle ti tedy závidím:D
Na Kabátech jsem vyrostla, ale na jejich pořádným koncertě jsem nebyla. Děkuji za reportáž, a že ses obětovala to zkusit i s pivem:DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.