15. Konkurz a příčina problémů

16. ledna 2011 v 10:32 | Dreamy° |  Lily's Song
Čtvrtek
Když jsem se ráno probudila, kluci ještě spali. Rozhodla jsem se, že je ještě nechám spát. Včera vypadali unaveně. Potichu jsem se tedy odloudala do koupelny a za půl hodiny vycházela z bytu. Ve škole jsem musela holkám vyprávět, jak to doma dopadlo. Když holky slyšely, že jsou kluci zase za dobře, skoro mi k tomu gratulovaly. Pak jsem se zmínila, že jsem volala Brianovi a tak mi holky nedaly pokoj, než jsem jim znova neřekla, co se dělo tu noc, jak jsme spolu byli venku. Nakonec jsem ukojila jejich zvědavost a tak jsme se začali bavit o něčem jiném. Zbytek vyučování proběhl bez problémů a já už se nemohla dočkat schůzky s Brianovou kapelou. Při poslední vyučovací hodině mi přišla zpráva s přesnými informacemi o srazu a tak jsem věděla, že v 'pětce' mám být ve čtyři hodiny. Už teď jsem se nemohla dočkat.

Když jsem přišla domů, byl tam jenom Michael. Byl v kuchyni a listoval nějakým časopisem.
"Ahoj," pozdravila jsem ho a obdarovala ho zářivým úsměvem.
"Ahoj," oplatil mi pozdrav a úsměv.
"Thom tu není?" zeptala jsem se a sedla si vedle něho na židli.
"Ne, má ještě nějaký zařizování. Znáš ho, chce mít všechno dokonalý," usmál se.
"Já mám ve čtyři schůzku s Brianovo kapelou, ale ještě musím něco udělat a zkontrolovat kytaru, tak půjdu k sobě," začala jsem se zvedat.
"Lily, počkej," zastavil mě.
"Ano?" otočila jsem se.
"Pojď sem, prosím," vybídl mě. Poslechla jsem ho, obešla jsem pult a přišla k němu. Chytl mě za ruku a přitáhl si mě k sobě.
"Mohl bych tě o něco poprosit?" už se nesmál.
"Jasně, o co jde?" zeptala jsem se zvědavě.
"Mohla by jsi přijít co nejdříve?"
"Proč?"
"Musím Thomovi říct, že v pátek nemůžu na to otevření, něco důležitýho mi do toho vlezlo. Vím, že už je to s Thomem v pohodě, ale chci mít jistotu."
"Tak jo, dorazím brzo, jak jen to bude možný. Máš mé slovo a budu ti držet palce, aby to dopadlo dobře."
"Díky, tak upaluj," dal mi pusu na tvář a plácnul mě přes zadek. Usmála jsem se a odcházela.
Hned jak jsem přišla do svého pokoje, zapnula jsem si počítač a připojila se na internet. Do vyhledávače jsem napsala Brianovo jméno. Vyjelo mi spoustu odkazů. Dozvěděla jsem se o něm spoustu věcí. Asi před rokem byl zasnouben s jednou holkou, nakonec ale ze svatby sešlo. Rozešli se ale v dobrém. Prý to nebyla to pravá. Tak dlouho jsem projížděla odkazy, až jsem málem zapomněla kontrolovat hodiny. Z bytu jsem vyrážela na poslední chvíli. Stačila jsem jenom na Michaela zavolat 'Ahoj' a už jsem byla na odchodu.
Do studia jsem dorazila na minutu přesně. Kluci seděli na židlích a netrpělivě mě očekávali. Když jsem vešla do dveří, zářivě jsem se usmívala. Brian se zvednul a objal mě na přivítanou. Představil mi dva kluky, kteří seděli přede mnou - Nick a Greg. Vypadali sympaticky a oba se usmívali.
"Tak nám něco zahraj," vybídl mě Nick a já si začala vyndávat kytaru.
Zahrála jsem Supernatural Superserious, protože právě na tu jsem byla nejvíce hrdá, že jí umím. Když jsem dohrála, chvíli nikdo nic neříkal.
"Jak dlouho že hraješ?" zeptal se mě nakonec Greg.
"Asi rok."
"Jenom?" divil se Nick.
"To stačí, ne?" usmála jsem se.
"Jsi naše," usmál se Brian a objal mě. Úsměv jsem mu oplatila.
"Hele, kluci... Vážně mi to je blbý, ale potřebovala bych odejít už teď. Docela chvátám domů."
"Brian už se nám pochlubil s kým bydlíš. Musíš nás někdy seznámit," mrknul na mě Greg.
"Proč ne?! Takže vám nebude vadit když půjdu?"
"V
pohodě," uklidnil mě Nick.
"Tak já tě vyprovodím," nabídl se Brian.
"Děkuju. Zatím ahoj," rozloučila jsem se s klukama a zamířila ke dveřím.
"Já ti to vezmu, ukaž," natáhl se Brian po mé kytaře. Poděkovala jsem a podala mu ji.
Zamířili jsme přes park k našemu domu. Povídali jsme si a smáli se.

Pak najednou Brianovi zmrznul úsměv na tváři: "Lily, potřeboval bych si s tebou o něčem promluvit. Včera jsem to řešil s klukama a chci abychom to vyřešili co nejdříve. Víš, myslím, že jsi vážně skvělá holka, ale mám strach, že by náš vztah nedělal dobrotu v kapele. Problém je v tom, že já bez kapely nemůžu být a tebe bychom tam taky potřebovali. Je mi to moc líto, ale..."
"Chápu, já už o tom taky přemejšlela. Myslím si to samý, ale nemusíš si s tím dělat starosti - já se s tím srovnám. Jsem děsně ráda, že s váma budu hrát a že se můžu věnovat tomu, co mě baví. Takže přátelé?"
"Přátele," usmál se a začali jsme se bavit zase o něčem jiném.
"Dobrý den," pozdravila jsem s úsměvem pána - svého souseda - který šel proti nám po prašné cestě.
"Ahoj... Můžu se zeptat, jestli u vás něco opravujete?" zastavil se.
"Ne, proč se ptáte?" také jsem se zastavila.
"Jen že se od vás ozývají ty rány a nějakej rachot. Tak jsem myslel..." Dál už jsem ho neposlouchala: "Kurva!" zděsila jsem se.
Brianovi došlo, že se asi děje něco vážného: "Hele, tak běž, já ti tu kytaru nechám ve studiu a později si ji můžeš vyzvednout."
"Děkuju," odpověděla jsem a rozběhla se směrem k nám domů.
Doma jsem byla za pár minut. Před vchodem jsem ještě zastavila a vydýchávala se z běhu. Poslouchala jsem - slyšela jenom Thomův hlas, ale nerozuměla jsem mu. Rychle jsem odemkla dveře a vešla do bytu. Zabouchla jsem dveře a to co jsem viděla mi vyrazilo dech. Kluci stáli u stěny a Thom držel Michaela pod krkem. Něco mu říkal, ale to mě nezajímalo. Rozběhla jsem se a odstrčila Thoma. Spadl na zem a vypadal zmateně. Otočila jsem se na Michaela, který se svezl k zemi a snažil se popadnout dech. Chytla jsem ho za ramena: "Mikey, dejchej zhluboka - všechno bude dobrý."
Když se Michael uklidnil a pravidelně dýchal, otočila jsem se zase k Thomovi. Ležel na zemi, měl zavřené oči a brečel. Přesunula jsem se k němu a pomohla mu vstát - položila jsem ho na pohovku. Trochu se uklidnil: "Lily, mě to tak mrzí."
"To nic." Podívala jsem se na Michaela, který se právě zvedl - celý se třásl - a šel ke gauči. Zvedla jsem se a vyšla mu vstříc.
"Já si s ním promluvím."
"Jasně, já budu u sebe," zamířila jsem do svého pokoje. Michael se na mě usmál a lehl si vedle Thoma.
Zavřela jsem ve svém pokoji a sedla si na svou postel.
Asi po půl hodině se ozvalo zaklepání na dveře a kluci vešli do pokoje. Usmáli se a sedli si ke mě na postel.
"Promiň," omluvil se Thom.
"Mě se omlouvat nemusíš." Thom se nesměle usmál a chytl Michaela za ruku.
Dál už se o tom nebavili a já jsem jim vyprávěla, jak to dopadlo s klukama a jejich kapelou. Pak jsem jim také pověděla o Brianovi a o tom, na čem jsem se s ním domluvila. Se zájmem mě poslouchali, a když jsem domluvila, vypadali překvapeně.
"Takže si zase volná?" šibalsky se usmál Thom.
"Už je to tak," odpověděla jsem s úsměvem.
Venku už bylo šero, a když si toho Thom všiml, stiskl Michaelovi ruku: "Tak asi půjdeme do sprchy. Měli bychom se vyspat - zítra je důležitý den," podíval se na mě. "Doufám, že počítáš s tím, že nejdeš do školy. Dopoledne ještě vyrazíme někam do obchodu a pak půjdeme do galerie a připravíme to tam - musíš mi pomoc - Michael přijde až na to otevření."
"Ráda - ve škole je nuda," usmála jsem se.
"Tak jo. My teda půjdem do koupelny," zvedli se a oba zamířili do koupelny. Zavřeli za sebou dveře, a tak jsem osaměla.
Po chvíli jsem se ale rozhodla, že si do kuchyně skočím pro něco k pití, jelikož jsem měla sucho v krku. Zvedla jsem se a pomalu se plížila do kuchyně. Když jsem šla kolem dveří do koupelny, slyšela jsem Thomův hlas. Věděla jsem, že bych neměla, ale přesto mi to nedalo a na chvíli jsem se zastavila a zaposlouchala se.
"Já vážně nevím, proč mě tak trápíš. Kdyby si se choval tak, jak máš, nemuselo se nic z toho stát. Jenže ty to snad děláš schválně, nebo já fakt nevím, jesli někdo může bejt tak neschopnej. Všechno zkazíš..." Na chvíli bylo ticho a já jsem slyšela jenom zvuk sprchy a dopadajících proudů vody. Překvapilo mě, co jsem slyšela a nemohla jsem se hnout od dveří, a tak jsem dál poslouchala.
Thom Michaela zády přitiskl ke stěně sprchového koutu a pevně ho držel za zápěstí. Michael nevěděl, co na to má říct. Byl zklamaný z toho, co mu Thom říkal. "Promiň," zašeptal po chvíli.
(...) 
Přerušila jsem to až já. Už jsem to nemohla poslouchat a musela jsem něco udělat. Doběhla jsem si pro svůj mobil, prozvonila ten Thomův, ale hned jsem to položila, pak jsem svůj mobil schovala do kapsy a teď jsem klepala na dveře koupelny: "Thome, někdo ti volá. Je to prej hodně důležitý."
"Jojo, díky. Hned tam budu," uslyšela jsem Thomův hlas, znějící do zvuků dopadající vody a Michaelova vzlykání, které se trochu ztišilo, když jsem zaklepala. Stoupla jsem si doprostřed obýváku a nervózně čekala až Thom přijde. Bála jsem se, co řekne až zjistí, co jsem udělala. Ale nelitovala jsem toho. Hlavně že jsem pomohla Michaelovi. Thom z koupelny vylezl za pár sekund a kolem pasu měl uvázanou osušku. Šel rovnou ke stolku, na kterém byl jeho mobil a natahoval ruku, aby to zvedl.
"Ne, počkej. Nikdo ti nevolal," zastavila jsem ho. Thom se zarazil a nechápavě se na mě podíval. Mezitím vylezl z koupelny i Michael a na sobě měl jenom trenky. Starostlivě jsem se na něho podívala - sklopil pohled.
"Jak to myslíš?" zeptal se mě Thom.
"Prostě sem si to vymyslela, abych tě dostala z koupelny," vykřikla jsem. Měla jsem na něho hroznou zlost.
Thom se otočil na Michaela a ten asi ucítil jeho pohled, a tak se na něho také podíval. Zamračil se - strachem. Thom šel k němu. "Nech ho, on za nic nemůže," křičela jsem a udělala také jeden krok vpřed. Thom se zastavil, otočil se a vracel se zpět ke mě. Stál asi půl metrů přede mnou a přísně mi hleděl do očí. Bála jsem se, ale nedala jsem to znát - musela jsem mu ukázat, že se ho nebojím a že už si nic takového na Michaela nesmí dovolit. Musela jsem být silná i za Michaela - jakoby do mě proudila jeho síla.
Najednou se Thom napřáhl a dal mi facku, až se mi otočila hlava na stranu. Michael udělal krok dopředu a nadechl se, jakoby chtěl něco říct, ale rozmyslel si to. Thom si myslel, že mě tím donutil, aby se do toho nepletla, a tak se pomalu začal otáčet - mířil zase k Michaelovi. Podívala jsem se do Michaelovi tváře - bylo v ní opět zoufalství. Naše pohledy se střetly. Na chvíli jsem na nic nemyslela - nevnímala jsem ani bolest po Thomově ráně. Udělala jsem krok vpřed, chytla Thoma za rameno a otočila ho čelem k sobě. Na chvíli můj pohled ještě sjel na Michaela. Dodalo mi to ještě víc síly. Ruku jsem zaťala v pěst. Thom dostal takovou ránu do nosu, že upadl na zem. Nečekal to.
Jenom jsem ho překročila a na poslední chvíli zadržela Michaela, který se k němu 'rozběhl' a chtěl se k němu sklonit: "Michaele, běž ke mně, já za chvíli přijdu," hlavou jsem hodila směrem ke svému pokoji. "Ale," snažil se něco namítnout. "Běž!" přikázala jsem mu a prosebně se podívala do jeho očí. Poslechl.
Obrátila jsem k Thomovi, který už se na zemi posadil, hlavu skláněl k zemi a hřbetem ruky si utíral krev, která mu tekla z nosu. Sklonila jsem se k němu a pevně ho chytla za rameno: "Podívej se na mě!" přikázala jsem mu. Udělal to a s uslzenýma očima se na mě podíval. Bylo mi ho líto, ale nepovolila jsem: "Až se uklidníš, tak se zamysli nad tím, proč se takhle chováš a proč si to všechno Mikeymu udělal. A až to budeš vědět, tak přijď za náma a řekneš nám to," řekla jsem přísně, zvedla se a šla za Michaelem do svého pokoje.
Michael seděl na posteli, hlavu měl schovanou v dlaních, ale nebrečel. Zavřela jsem dveře a pomalu se otočila. Michael vzhlédl. Sedla jsem si vedle něho. Pohladila jsem ho po tváři. Hleděl mi do očí. Můj pohled ho uklidňoval a když jsem ho ještě hladila, cítil se v bezpečí. (...)
Najednou se otevřely dveře. Thom vstoupil - už byl oblečený. Tvářil se smutně. Michael vstal, udělal dva kroky dopředu a Thom mu šel vstříc. Já jsem se rychle zvedla a stoupla si před Michaela: "Tak co kdyby si nám to vysvětlil?!" přísně jsem se na něho podívala a Michael se ke mně ze zadu přitiskl. Thom sklonil hlavu a povzdychl si: "Máš pravdu. Vysvětlím. Udělal jsem hroznou chybu, že jsem vám všechno neřekl dřív, ale nenašel jsem sílu a nechtěl jsem, abyste se trápili, nebo mě litovali. Teď už vím, že jsem udělal blbost a všechno vám musím říct - bude to tak lepší. Ale... Lily... Musíš mě pustit k Michaelovi... Prosím! Já vím, že je těžký mi po tom všem ještě věřit, ale..." podíval se Michaelovi do očí. Ten se nahnul a pošeptal mi do ucha: "Já mu věřím." Thom to neslyšel a zamračil se. Zavřela jsem oči a přikývla. Pak jsem ustoupila, resignovaně jsem se posadila na kraj své postele a sklopila zrak do země. Thom se dvěma většími kroky dostal k Michaelovi a pevně si ho k sobě přitiskl: "Promiň," omlouval se Thom mezi vzlyky. Rvalo mi to srdce i přes to, co udělal. Po tvářích mi stékaly slzy. Celou dobu jsem byla silná - musela jsem - až do teď. Tohle už je na mě moc. Skryla jsem svůj obličej do dlaní a doufala, že si toho nevšimnou. Z očí mi vytékal jeden příval slz za druhým a já s tím nemohla nic dělat - nešlo to zastavit. Samotnou mě to překvapilo. Zkoušela jsem úplně všechno - zavřít oči, otevřít oči, rychle mrkat - nešlo to. Najednou jsem ucítila dotek na svém rameni. Rozklepala se mi kolena a mezírkou mezi svými prsty jsem pohledla na zem. Thom klečel přede mnou na zemi a hladil mě po ramenou. Michael stál hned za Thomem a hladil ho po hlavě - už se ho nechtěl vzdát - chtěl být pořád u něho. To jsem teď ale nevnímala. Popotáhla jsem a snažila se uklidnit.
"Lily - mrzí mě, že tě takhle trápím," utěšoval mě Thom. Vzhledla jsem a pokusila se o úsměv - moc věrohodný nebyl: "V pohodě."
"Myslíš?" nevěřícně se na mě podíval. Chtěla jsem mu říct, že ano, ale nedokázala jsem to - jenom jsem se pokusila o upřímný úsměv, ale vzdala jsem to a zadívala se opět do země. Thom se ke mně přitiskl a pevně mě objal. Přepadl mě další příval slz. Pevně jsem zavřela oči a ještě více se k němu přitiskla. Michael o krok ustoupil - tohle je jenom mezi námi.
Thom mě ještě chvíli utěšoval a když jsem se trochu uklidnila, podíval se mi do uslzených očí. Usmála jsem se - tentokrát už to vypadalo opravdově a upřímně. Úsměv mi oplatil a posadil se vedle mě na postel. Michael ho následoval.
"Tak povídej," vybídla jsem ho.
Chvíli mlčel a hledal vhodná slova: "Začnu od začátku: V sobotu jsem šel k doktoru na normální preventivní prohlídku. Myslel jsem, že to budu mít za půl hodiny za sebou, ale něco se mu nelíbilo, takže mě poslal ještě na nějaký testy. Ani tehdy jsem si z toho nedělal hlavu - řekl jsem si, že to je jenom pro jistotu. Prostě v pohodě. Pak jsem si ale v pondělí šel pro výsledky - doktor mi řekl že..." nadechl se. Já a Michael jsme ho napjatě poslouchali. "Testy prokázali podezření na rakovinu. Od té doby, jako bych to nebyl já..." Nenechala jsem ho pokračovat. Rychle jsem se zvedla: "Tohle je nějakej blbej vtip?" vykřikla jsem.
"Ne! Proč bych si z toho asi dělal srandu?" řekl překvapeně Thom.
"Tak na tohle já nemám. Tohle už je na mě fakt moc," popadla jsem svůj batoh s věcmi do školy a vyrazila ze svého pokoje - z bytu - z domu. Thom se zvedl a běžel za mnou. "Thome, nech ji," volal za ním Michael. Thom ho poslech a vrátil se z obýváku zpět do mého pokoje.
Šla jsem do parku - šla jsem pryč - pryč od něho - člověka, pro kterého nic neznamenám - nic - nestojím mu ani za to, aby mi řekl, že... Umírá?! V hlavě jsem měla zmatek - všechno se mi točilo - musela jsem si sednou. Bylo mi jedno, že sedím uprostřed parku - na studené trávě. Všechno mi teď bylo jedno.
Thom nevěděl co má dělat - zničeně se posadil zpět na mou postel vedle Michaela a nevěděl, co má říct.
"Proč si nám to neřekl?" přerušil ticho Michael.
"Já... Asi jsem vás do toho nechtěl zatahovat. Nebo jsem nechtěl, abyste mě litovali... Já nevím. Tenkrát jsem nepřemýšlel s čistou hlavou. Byl jsem úplně mimo," vzdychl a Michael ho chytl za ruku. "Zlobíš se na mě moc?" zeptal se a smutně se mu podíval do očí.
"Ne, ale vůbec se nedivím Lily, že je tolik naštvaná. Víš, jak ji teď musí bejt?!"
"Dokážu si to představit... Já jsem takovej vůl."
"Ale nejsi - já tě chápu - taky bych o tom moc nechtěl mluvit, kdybych byl na tvém místě," chytl ho kolem ramen a přitiskl si ho k sobě. Thom si položil hlavu na Michaelovo rameno a zavřel oči. Michael ho hladil po vlasech, držel ho za ruku a hrál si s jeho prsty.
Po chvíli Thom promluvil: "Není ti zima, brouku? Sedíš tu trochu na lehko a dneska není zrovna teplo - já tě rád zahřeju," s úsměvem vzhlédl a podíval se Michaelovi do očí. Neodpověděl, jen se na něho něžně podíval. Rukou v jeho vlasech si ho přitáhl blíže a jejich rty se spojily. Pomalu se pokládali na postel a ani jim nedošlo, že jsou v mém pokoji. Venku se zatáhlo a kapky vody pomalu dopadali na okenní tabulky - nevnímali to. Zase byli jen oni dva a nic jiného.
Michael Thoma pomalu svlékl. Leželi vedle sebe a hleděli si do očí. Přikryli se dekou a bylo jim krásně. Přitiskli se k sobě a něžně se hladili. Thomova ruka sjela pod Michaelovi trenky. Michael sebou trhl.
"Děje se něco?" zeptal se ho vystrašeně Thom. "Mikey, hrozně mě mrzí, že už mi nevěříš… Ale na druhou stranu se ti nedivím…"
"Ne, v tom to není," přerušil ho Michael, "jenom toho na mě v poslední době bylo moc - potřebuju pauzu. Doufám, že to chápeš."
"Michaele, doufám, že jsem ti nějak neublížil!" lekl se Thom.
"Neboj. Všechno je v pohodě, jenom…"
"V pořádku, já to chápu - neboj. Do ničeho tě nebudu nutit," usmál se políbil ho.
Za chvíli oba usnuli.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.