4. Kapitola - Jsme v tom spolu

30. října 2010 v 20:07 | Dreamy° |  Až ti křídla narostou...
Šla jsem tmavou chladnou chodbou. Snažila jsem se potlačit strach. Věděla jsem, že teď musím být silná. V nose mě štípal podivný zápach zatuchlého starého podzemí. Má chodidla trpěla - každý ostřejší kamen mě bolestivě bodl do jemné sametově bílé pokožky. Vlhkost se mi vpíjela do lehounkých šatů a já cítila, jak těžknou, ale šla jsem dál. Sledovala jsem železné dveře v dálce přede mnou, osvětlené jednou zapálenou lampou na kamenné stěně.

Došla jsem až k nim a pokývla jsem na muže, který celou dobu tiše kráčel za mnou. Strčil klíč do zámku a dvakrát s ním otočil. Ve dveřích to zašramotilo, pak se se zaskřípáním otevřely. Celu ozářilo světlo. Vstoupila jsem.
"Pokud budete chtít odejít dříve, stačí zaklepat na dveře," řekl muž a zavřel dveře. Uslyšela jsem zašramocení klíče v zámku, pak se rozhostilo ticho. Stála jsem v naprosté tmě. Zavřela jsem oči a pozorně naslouchala. Zatajila jsem dech. Cítila jsem, jak se něco hýbe. Pousmála jsem se.
Otevřela jsem oči a natáhla jsem ruku do tmy. Dotkla jsem se jeho tváře. Jeho jemná kůže byla po pár dnech v cele hrubá a na jeho tváři rašily vousy. Jeho delší vlasy mu padaly do tváře. Přejela jsem linii jeho rtů. Usmíval se.
"Chyběl si mi!"
"Ty mě taky," zašeptal svým sametovým andělským hlasem.
"Chci Tě vidět. Chci Ti hledět do očí."
"To asi nebude ten nejlepší…"
"Anděle!" přerušila jsem ho rázné
Povzdychl si. Pak zvedl ruku zaťatou v pěst. Cítila jsem, jak moc se soustředí.
Když po chvíli rozevřel dlaň, objevilo se v ní malé zářivé světýlko, které ozářilo místnost. Nechal ho vzlétnout nad naše hlavy a pak pohlédl na mě.
Zadívala jsem se pevně do jeho tajuplných očí. Ty zůstaly stále stejně i potom, čím si Shapei prošel. Usmála jsem se.
Pak jsem uchopila jeho, stále nataženou, dlaň a vtiskla do ní jeden modrý ligament. Druhý jsem svírala ve své ruce. Oba jsme sklopily zrak a zadívali se na kámen, který na dvě vteřiny zaplanul krvavě červenou barvou - barvou ohně, barvou lásky. Pak se vrátil do své původní barvy. Cítila jsem, jak mě můj ligament začíná hřát do promrzlých prstů. Tak tohle je to znamení… Tohle je to, o čem jsem tolikrát slýchávala s vyprávění mého otce. Znamení, které dokáže vyvolat jen opravdová láska - věrné spojení - anděla a víly.
"Nenechám tě v tom. Budu s tebou! Jsme v tom spolu. Nic nás nerozdělí," vtiskla jsem mu do mysli, když jsem mu v očích viděla tu ztracenou naději.
Místo odpovědi se zničeně usmál.
"Váš čas je u konce," ozval se hlas za dveřmi. Klíč zašramotil v zámku.
Vtiskla jsem svému andělovi polibek na popraskané rty a pevně jsem mu sevřela dlaň s jeho ligamentem.
"Střež ho jako oko v hlavě. Díky němu Tě najdu. Již brzy se zase uvidíme," poslala jsem mu ode dveří.
Pak se železné dveře opět zavřely a já se vydala na cestu z podzemí. Srdce mi ztěžklo. Byl to divný pocit - jen tak ho tam nechat v temné cele samotného. Co jsem mohla dělat?!
V dlani mě ale hřál důkaz našeho pevného oddaného spojení a já věděla, že spolu vše překonáme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.