17. Kapitola

23. října 2010 v 17:42 | Dreamy° |  Na křídlech Pegase
Seděl v tmavé studené cele a zhluboka dýchal. Topil se v hrobovém tichu a v hlavě měl zmatek. Myslel na tolik věcí… Snažil se vzpomenout si, co přesně se stalo. Uvažoval, jak se z toho dostane. Za jak dlouho ho přijdou osvobodit. Samozřejmě myslel na Carsona. A to vše se míchalo s chorobným strachem. Strach ho pohlcoval. Cítil ho celým tělem. Bál se co bude.

V chodbě se objevili tři ozbrojení muži. John se pomalu postavil a pozoroval je přes železnou mříž. Jeden z nich odemkl dveře jeho cely a vyzval Johna, aby je následoval.
Vedli ho tmavými chodbami, dokud nedorazili do chladné místnosti, kde už na ně čekal Kolya. Muži připoutali Johna k židli a odstoupili stranou. Tohle John nesnášel. Tu bezmoc - mohou si s ním dělat cokoli a on jim v tom jen těžko zabrání.
"Co chcete?" zeptal se chladně, ale nedal znát svůj strach. Pevně se podíval do očí muže, kterého z celého srdce nenáviděl.
"Nebojte se, Shepparde. Pokud budete spolupracovat, již brzy můžete být zase zpět na Atlantidě."
Tohle se mi ani trochu nelíbilo. To jeho 'Pokud budete spolupracovat'… Něco mi na tom nesedělo.
"Zavažte mu pusu a vytočte adresu Atlantidy," rozkázal Kolya.
Nic jsem nevnímal. Propadal jsem se hlouběji a hlouběji do svého nitra a jediné, co jsem si přál, bylo to, aby to vše byl jen zlý sen. Zavřel jsem oči. Doufal jsem, že až je otevřu, probudím se ve své posteli vedle Carsona.
Nic takového se ale nestalo. Stále jsem byl v temné místnosti a Kolya právě hovořil s Elizabeth. Nevnímal jsem je.
Do reality jsem se vrátil, až když se otevřely dveře. Nezajímalo mě, kdo vešel. Neobtěžoval jsem se, abych se podíval. Jen jsem čekal, co bude.
Dva muži ke mně přivedli další osobu. Vzhlédl jsem. Celým mým tělem projel impuls. Byl to varovný signál. Ale co mám dělat s varováním, když není nic, co bych mohl dělat. Nespouštěl jsem oči z obličeje Wraitha a mé srdce se bouřlivě rozbušilo. Tep se mi zrychlil a všechny mé svaly se napnuly. Cítil jsem obrovský strach, který se mi rozléval po celém těle.
Ruka vraha přibližující se k mé hrudi a mučivá bolest… Pak jen tma.
***
"Elizabeth! Tohle přece nemůžeš! Musíš něco udělat. Nesmíš jim dovolit, aby mu to dělali. Je to mučení, uvědomuješ si to?"
"Carsone, uvědomuji si to až příliš dobře. Co mohu dělat? Mám jim vydat Ladona, aby mu pak dělali to samé, možná něco mnohem horšího?"
"Ale… Je to přece John! Musí být nějaká možnost."
"Věř mi, Carsone, kdyby byla, okamžitě bych jí využila. Teď musíme akorát čekat, až Ladon dokončí výslech svých vězňů."
S velkou nevolí jsem přikývl a opustil její kancelář. Cítil jsem se tak mizerně. Byl jsem bezmocný a celý jsem se klepal. Bál jsem se o Johna. Byl tu zase ten zvláštní pocit, který jsem tak nesnášel. Nejraději bych ho měl stále vedle sebe, abych ho mohl ochránit. Proč musel stále riskovat život? Proč musel být stále v tak velkém nebezpečí? Proč…?
***
Každý malinkatý kousíček těla mě bolel. Veškerá energie opouštěla mé tělo a bylo mi jasné, že už dlouho nevydržím. Tak zvláštní pocit… Jen jedna stěna mě dělí od osoby, která mě pomalu připravuje o život. To, o co jsem přišel, má teď on!
Tak takhle vypadají poslední chvíle mého života? Strávím je sám - bez muže, kterého tak miluji - v tmavé cele. Tak rád bych ještě jednou - naposledy spatřil mého nejdražšího. I kdyby to byla jen krátká chvilka… Vidět ještě jednou jeho krásné něžné oči, cítit jeho vůni, hladit jeho jemné vlasy, líbat jeho sladké rty… Vše, co mi stačí ke štěstí a naprosté spokojenosti.
***
Hořel jsem nedočkavostí. Konečně jsme se hnuli… Konečně se něco děje. Už nemusím jen nečinně sedět a čekat. Letíme Jumperem na planetu, kde vězní Johna. Snad není ještě příliš pozdě.
Přistáli jsme jen kousek od brány a vydali jsme se do okolního lesa. Celá jednotka ozbrojených mužů, samozřejmě nesměli chybět Ronon a Teyla, dokonce i Rodney tu byl.
Když jsem pochvíli uslyšel ten hrozný křik, bylo to… Byl to tak příšerný pocit. Jako kdyby mi někdo zabodl ostrý nůž přímo do srdce. Křik patřil nepochybně mému Johnymu.
Když jsem viděl, jak se nad ním sklání Wright, málem se mi podlomila kolena. Naštěstí vše bylo jinak, než jsem si myslel. O Wrightech toho přece jenom moc nevíme. Byl jsem nesmírně vděčný za Dar života pro Johna.
John se zmateně zvedl ze země a rozkázal nezabíjet Wrighta. Sám ho omráčil Rononovou zbraní a pak pohlédl na mě. Všiml jsem si jeho výrazu - jeho pohled jako by říkal 'Potřebuji obejmout!'. Chvíli jsem přemýšlel a pak… Všichni kolem najednou zmizeli v temnotě a jediný, koho jsem viděl, byl John. Nádherně se na mě usmíval a já mu nemohl odolat. Udělal jsem pár kroků a pevně ho sevřel ve svém náručí. Položil si hlavu na mé rameno a nechal se hladit ve vlasech. "Chyběl si mi," zašeptal.
Pak jsem si ho za ruku odvedl k Jumperu. Celou cestu jsem byl jako očarovaný jeho krásným úsměvem patřícím jen mě. Nechápavé pohledy ostatních jsme oba ignorovali.

1717 2.
17 3.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 gOoFy* gOoFy* | Web | 23. října 2010 v 19:21 | Reagovat

hustý :)

2 Blair ;) Blair ;) | Web | 23. října 2010 v 20:05 | Reagovat

ahoj :) počuj ako tak pozerám tie tvoje články,máš veľký talent na písanie :) Ak by si do budúcna vydala knihu,kúpila by som si ju ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.