15. Kapitola

17. října 2010 v 14:45 | Dreamy° |  Na křídlech Pegase
"To, že o nás Elizabeth ví, má i své výhody," usmál se a pohladil Carsona po tváři.
"Například?" zeptal se zvědavě.
"Mám víc volného času. Většinou musím hlášení odevzdávat do druhého dne, dnes mi Elizabeth dala dva dny navíc," nedočkavě se zmocnil Carsonových rtů.
Leželi na posteli v Johnově pokoji a užívali si pocit, kdy před sebou měli ještě celou společnou noc.
"Dnes jsem se o tebe tolik bál," zašeptal.
"A přesto jsi zvládl flirtovat s Norinou," poznamenal uštěpačně Carson.
"No tak! Nekaž tuhle chvíli!" odvrátil tvář.
"Omlouvám se. Jen trochu žárlím, nemohu si pomoci, ale už se o tom nezmíním ani jedním slovem. Vím, že mezi vámi nic nebylo."
"Už tě nechci ztratit, Carsone," zašeptal John a spojil jejich rty.
***


"Ztratili jsme některé důležité lidi," pronesl plukovník Caldwell a jeho výraz mluvil za vše. Zatočila se mi hlava. Celý můj svět spadl do temnoty. Elizabeth se na mě soucitně otočila.
"Omluvte mě," zašeptal jsem a rychle opustil místnost. Šel jsem prázdnou chodbou ke svému pokoji a vnímal jsem jen tu nevýslovnou bolest v hrudi. Přes slzy jsem neviděl na cestu. Šel jsem po paměti.
Když se za mnou zavřely dveře mého pokoje, podlomila se pode mnou kolena. Spadl jsem na podlahu a tiše vzlykal. Svět byl najednou tak prázdný.
Vše byla jen má chyba! Kdybych nevytvořil ten zpropadený retrovirus, nic z toho by se nestalo. Nepřišli by Wraithové, aby nás požádali o pomoc. Nikdy bychom s nimi nevytvořili spojenectví. Daedalus by se nikdy nedostal do problémů. John by nemusel zase riskovat svůj život. Byl by tu teď se mnou - žil by! Jak bez něho můžu existovat. Tlukot mého srdce se vytrácí, stěží dýchám, vidím jen tmu, v uších slyším jen Johnův hlas a jeho krásný smích… Jsem ztracen!
***
"Doktore Beckette, ohlaste se, prosím," ozval se Teylin hlas v jeho vysílačce.
"Ano?" zašeptal zničeně.
"Budeme Vás potřebovat ve stavu pohotovosti u křesla. Blíží se k nám Wraithský křižník."
"Budu tam," řekl a neochotně se zvedl. Tak rád by teď byl sám. Nechtěl nikomu ukazovat svůj smutek. Chtěl se s tím sám vypořádat. A teď? Musí zasednout do antického křesla a být připraven bránit město před útokem těch zatracených Wraithů.
"Promiň, Carsone, že tě k tomuhle nutím. Je to jen pro jistotu. Doufejme, že nebudeme muset zajít tak daleko. Snad si vystačíme s pouhým maskováním města. Ale kdyby náhodou… Jsi jediný, mimo podplukovníka Shepparda a generála O'Neila, který už z křesla střílel," uklidňovala ho Elizabeth. Její slova však měla spíše opačný účinek. Při pomyšlení na Johna se do Carsonových očí draly další slzy. Snažil se je nepustit ven, ale moc dobře se mu to nevedlo. Pár slaných kapiček steklo po jeho tváři.
"To je v pořádku, Elizabeth," zašeptal téměř neslyšně.

Když jsem o chvíli později opět slyšel Johnův hlas, nemohl jsem uvěřit vlastní uším. On žije! On mě neopustil! On to zvládl. Se svou bojovou stíhačkou se připoutal k Wraithskému křižníku ještě před tím, než vstoupil do hyperprostoru, a chvíli se s nimi svezl. Pak došlo k té velké bitvě a on se spolu s Rodneym, Rononem a Michaelem přenesl na Daedalus. Ten však během bitvy utrpěl vážná poškození, takže byli nuceni použít retrovirus a následně se celá posádka přesunula na jeden nepřátelský křižník, s kterým přiletěli zpět na Atlantis. A na který se právě přesunu, jelikož je mě tam prý potřeba. Jediné, co ale právě řeším a co mě jedině zajímá, je to, že zase uvidím Johna.
Otevřely se dveře jeho pracovny: "Jdu si pro tebe, zlato."
Vzhlédl a uviděl veselou tvář Johna Shepparda. Carson se zvedl a vyšel mu vstříc. Pevně ho objal a líbal ho do vlasů. Byl tak strašně rád, že se mu vrátil v pořádku.
"Bože, nedokážeš si ani představit, co jsem prožíval," šeptal.
"Je mi to líto, brouku. Že jsem tě musel tak trápit. Kdyby to šlo, dal bych ti vědět, že jsem v pořádku a že se ti brzy vrátím."
Oba si hleděli do očí a usmívali se. Pak se jejich rty na pár sekund spojily.
"Brzy si na Tebe udělám čas. Teď musíme jít," řekl poté John a oba se vydali zpět k Jumperu.
***

Já věděl, že ho tam nemám nechávat o samotě jen s několika vojáky. Neměl jsem věřit, že retrovirus funguje. Ale copak bych mu to mohl udělat? Byl na sebe taky pyšný. Měl takovou radost, že mu vše vychází. Nenechal se přemluvit. Občas je tak tvrdohlavý! A teď je opět v nebezpečí. Nechci ani pomýšlet, co mu mohou udělat. Pomalu se začínají měnit zpět na Wraithy, začíná se jim vracet paměť, potřebují si na někom vybít tu zlost… A kdo bude první na ráně? Můj Carson. Sakra, kdyby ta loď mohla letět rychleji! Už bych tam mohl být a zachránit ho.
***
Vše šlo zatím podle plánu. Rodney čekal s křižníkem na oběžné dráze planety a já, Ronon a Teyla jsme se vydali v Jumperu na planetu zachránit vojáky. Rychle nám došlo, že jich už moc nepřežilo. Jen jsem se modlil, aby byl Carson v pořádku.
Mé modlitby byly vyslyšeny. Vešli jsme do jednoho stanu - provizorní ošetřovny a tam jsme ho našli. Ležel přivázaný na lehátku a byl v bezvědomí. Přistoupil jsem k němu a odvázal jsem ho. Všiml jsem si malinké skvrny krve prosakující skrz tričko na jeho hrudi. Zatočila se mi hlava. Cítil jsem obrovskou vinu za to, že jsem dovolil, aby se mu to stalo. Zvedl jsem ho na lehátku a s Rononovou pomocí jsme ho donesli do Jumperu. Bojoval jsem s výčitkami svědomí.
Opustili jsme planetu a já dal signál Rodneymu, že může odpálit bombu… Samozřejmě, nic nemohlo jít tak hladce. Něco se pokazilo.
"Rodney?" nechápal jsem.
"Nevím, co se děje," bránil se bezradně.
"Našli bombu," konstatoval rozhořčeně Ronon.
Podíval jsem se přes rameno na Carsona, který se právě probouzel. Slyšel nás a provinile se na mě podíval. Pochopil jsem. Jak jsem se ale na něho mohl zlobit? Udělal bych to samé, být na jeho místě - mučili ho! Uklidnil jsem ho úsměvem a zamířil jsem s Jumperem k našemu křižníku.
"Rodney, nesmíme si dovolit, aby je našla ta druhá Wraithská loď. Střílej!" nařídil jsem.
Rodney bez váhání můj příkaz vyřešil. V tu chvíli se vedle nás vynořil z hyperprostoru další křižník a začal do nás střílet. Poškodil motory a připravil nás o veškerou energii.
Hrozilo nejhorší… Já jen bezradně hleděl na Carsonovu vyděšenou tvář…
Dveře jeho pokoje se otevřely.
"Ahoj zlato, mohu dál?" zeptal se s úsměvem.
"Jistě," přikývl John, odložil svůj deník, vstal z postele a vyšel Carsonovi vstříc.
Přivítali se krátkým polibkem.
"Jsem rád, že jsi v pořádku," zašeptal John. Jeho prsty se jemně dotkly Carsonovi hrudi v místě jeho zranění. "Mrzí mě, co jsi musel zažít."
"Už na to nemysli. Teď je to za námi. Důležité je, že jsme zase spolu," usmíval se.
Pak chytl Johna za ruku a odvedl ho k posteli…

15
15 2.
15 3.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Blair ;) Blair ;) | Web | 17. října 2010 v 15:25 | Reagovat

ahoj :)ako?? už sa blíži halloween,budeš robiť niaku party ? :)

2 Hoody^^ Hoody^^ | Web | 18. října 2010 v 11:28 | Reagovat

Paráda ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.