Červenec 2010

3. Kapitola

22. července 2010 v 8:48 | Dreamy° |  Na křídlech Pegase
Když jsem dostal zprávu, abych se dostavil do řídící místnosti, neváhal jsem a rychle vyrazil. Zpráva, že je někdo zraněný, mě vyděsila, ale věřil jsem, že ať se komukoli stalo cokoli, dostanu ho z toho. Když jsem dorazil na místo, Elizabeth mi oznámila, že jsou nějaké problémy… Ani tehdy jsem neztratil hlavu a zaujal jsem své místo, abych nikomu nepřekážel, ale zároveň byl po ruce…
Teprve, když jsem se dozvěděl, že je to právě John Sheppard, kdo je zraněný, odvaha mě opustila. Najednou jsem cítil takovou zodpovědnost, že jsem se bál cokoli udělat… Usilovně jsem přemýšlel, co mám dělat. Ve svých rukou jsem svíral jeho život a měl jsem pocit, že ho každou chvíli upustím a on se roztříští na milion kousků… Byl najednou tak zranitelný, i když navenek působil jako silný, neporazitelný muž.

2. Kapitola

22. července 2010 v 8:44 | Dreamy° |  Na křídlech Pegase
Konečně jsem zase měl chvilku jen na sebe. Měl bych se pořádně vyspat - moc jsem toho za poslední dobu nenaspal. Cítil jsem, že nemám moc síly, ale po tom, co stalo během posledních hodin, bych stejně neusnul.
Poprvé, co jsem tady na Atlantidě, jsem šel do akce. Když jsem znovu stanul před bránou, stále jsem byl trochu nervózní. Teď, mám pocit, že mohu s klidným svědomím říci, že jsem si, co se týče cestováním branou, stoprocentně jistý. Je mi jasné, že se z toho stane každodenní povinnost. Co jiného by mi také zbývalo, než si na to zvyknout.


Na křídlech Pegase

21. července 2010 v 19:51 | Dreamy° |  Kapitolové povídky
Typ: FanFiction - slash, romantický
Fandom: Stargate Atlantis
Pár: John Sheppard\Carson Beckett
Další postavy: Elizabeth, Rodney, Ronon, Teyla, Chuck, Dr. Zelenka ...
Motto: Praví chlapi mají svá tajemství!
Rozsah: 26. kapitol
Stav: Dokončená ↓

1. Kapitola

21. července 2010 v 19:42 | Dreamy° |  Na křídlech Pegase
Vůbec netuším, jestli je rozumné, aby někdo jako já psal denník. Vlastně ani nevím, jestli na to budu mít čas. Chtěl bych. Potřebuju to. Mám toho v hlavě hrozně moc. Jsem pořád zmatený. Od chvíle, kdy jsem přistál s helikoptérou generála O'Neila u základny na Aljašce, se toho hodně stalo. Vše se stalo tak rychle, neuběhl ani den a já jsem poprvé stanul před tou divnou věcí, kterou tito lidé nazývají Hvězdná brána. První cesta skrz bránu byla pro mě velkým překvapením. Vůbec jsem nevěděl, co mám čekat. A teď? Jsem v nějakém podivném městě, zvaném Atlantis a snažím se seřadit své myšlenky. Nevím, jak je možné, že zrovna já, donedávna obyčejný pilot, mohu mít ten zvláštní ATA gen. Díky němu jsem tu. To je asi to jediné, co vím jistě. Ani nevím, co tenhle gen obnáší, jen vím, že díky němu mohu ovládat zdejší zařízení. Stal jsem se pro tyto lidi nepostradatelný. Ta žena, co tu velí, jmenuje se myslím Elizabeth, dokonce říkala, že jsem něčím výjimečný, na rozdíl od ostatních pár lidí, kteří mají také tento gen. Teď myslím hlavně toho doktora - Becketta. Ten, který na Aljašce málem sestřelil náš vrtulník. Jeho mozek asi nedokáže zpracovat vše, co ATA gen obnáší. Nevím… Od první chvíle, co jsem ho uviděl a zjistil jsem, že to právě on svým nezkušeným jednáním vyslal na náš vrtulník tu mimozemskou raketu, je mi nesympatický. V jeho přítomnosti se cítím tak divně a vždy jsem podrážděný a nepříjemný. Navíc ten jeho přízvuk! Je ze Skotska a to jeho výrazné eR mě tahá za uši. Začínám na jeho výslovnost být alergický. Jinak musím říct, že si to tak trochu užívám. Užívám si to, jak mě všichni, myslím, že mohu říct, obdivují. Myslím, že bych si za krátký pobyt v tomto uzavřeném místě, mohl vydobýt dobré postavení. Elizabeth, přesněji řečeno moje nadřízená Dr. Weirová, si mě, mám takový dojem, už teď váží.
Přesto, že zatím nemám s pobytem na tomhle místě žádné větší potíže, mě trochu děsí myšlenka, že už se možná nikdy nevrátím na planetu Zemi. Přeci jenom souhvězdí Pegasus je trochu vzdálené. Pořád je tu ale ta brána s červí dírou. Nevidím důvod dělat si z toho teď hlavu. Doma mě stejně nic moc nedrželo. Nakonec ještě budu rád, že jsem tady. Uvidím, jak se věci vyvinou.
Uvidím, jak budu se všemi vycházet. Je tu přeci zastoupení asi tuctu zemí - z Evropy, Asie, Afriky, Ameriky. Jen ten nepříjemný major mi trochu nahání hrůzu. S ním jsem zatím nevycházel moc dobře. Mluvil jsem s ním sice zatím jenom krátkou chvilku, ale přesto jsem cítil, že má problém s mojí minulostí. Určitě viděl moji složku a ví o incidentu v Afghánistánu. Ale opět nevím, proč bych si z toho měl dělat těžkou hlavu. Já mám svědomí čisté, nelituji toho, že jsem to udělal. Je těžké volit mezi uposlechnutím rozkazu a záchranou vlastních mužů, vím, že jsem se rozhodl správně a udělal bych to kdykoli znovu. Jen major s tím asi má problém.
Naopak ten Dr. McKay vypadá pohodově. Je to Kanaďan, takže s jeho přízvukem nemám veliký problém. Vyzařuje z něho příjemná nálada, i když také dokáže být občas nepříjemný, ale neznám ho ještě moc dlouho a vlastně jsem s ním skoro nemluvil, ale má příjemný vzhled a vypadá jako velmi inteligentní muž. A bezesporu jím i je, jinak by tu asi nebyl. To on nás sem vlastně dostal. Něco mi říká, že s ním bych si mohl rozumět. Pokud se se mnou tedy nebude bavit jen o těch všech možných technických věcech, které má v hlavě. No, zatím nemůžu soudit.
Pro začátek to myslím není špatné. Začínám si užívat psaní denníku. Je to užitečný - pročistím si hlavu a zabavím se. Teď se ale musím zase vrátit do toho ruchu všude kolem a opustit svůj tichý, tmavý koutek, který jsem si tak pracně v tomhle zmatku vyhledal, abych na chvíli 'vychladl' od všeho nového, co se v mém životě tak najednou objevilo.
Zaklapl svůj denník, opatrně ho zasunul do vyhrazené kapsy svého batohu a ledabyle tamtéž hodil svou tužku. Zvedl se, nasadil batoh na záda a vydal se do chodeb, které se teď hemžily lidmi všech národností, kteří se navzájem předháněli v tom, kdo uvidí něco výjimečného, něco nového… Pomalu šel chodbou, když si najednou všiml Dr. Weirové, Rodneyho McKaye a toho otravného Becketta, jak všichni tři postávají u velkého okna a hledí ven. Když přišel na konec chodby, postavil se mezi Elizabeth a Rodneyho a podíval se skrz sklo, užasl. Okno se nalézalo pravděpodobně v jakési vysoké věži, která byla mnohem vyšší než všechny ostatní věže a domy v celém městě rozprostírajícím se pod oknem. To, co ho ale mnohem více překvapilo, bylo to, že celé město se nacházelo pod vodní hladinou. Celé město bylo ve vodním zajetí. Jen pár stovek stop nad jejich hlavami mohli rozpoznat hladinu, skrze kterou prosvítalo jasně modré nebe.
Chvíli jen tak stál a pln úžasu přejížděl svým zrakem po celém městě pod ním. Snažil jsem se pochopit, jak tak stará civilizace, jako byli Antikové, mohli postavit něco tak velkolepého, něco, co, nevím z jakého důvodu, Dr. Jackson nazýval Létajícím městem, napsal později do svého denníku. Ale jak jsem zjistil později, Antikové byli rasa mnohem vyspělejší než ta naše a i před tolika lety byli na mnohem vyšší technické úrovni než lidé na zemi. Cítil jsem se poctěn, že jsem součástí toho všeho. Že můžu objevovat s ostatními lidmi tajemství tohoto města.

Atlantida


Na křídlech Pegase - úvod

21. července 2010 v 19:35 | Dreamy° |  Na křídlech Pegase
Jak jenom začít?!
Musím říct, že poslední dobou jsem na internetu četla hodně SLASH povídek z 'prostředí Harryho Pottera', nebo jak to říct…
Rozhodla jsem se inspirovat se těmito povídkami a začala jsem přemýšlet, jaký seriál nebo film znám na tolik, abych o něm mohla napsat něco podobného. Pak jednoho večera, kdy můj bratr opět celé hodiny sledoval svůj oblíbený seriál, jsem se najednou nadchla právě pro to… Není to žádný jiný seriál, než STARGATE ATLANTIS. Už párkrát jsem se nějakou osobou z tohoto seriálu nechala inspirovat při psaní svých starších povídek, a tak jsem se zařekla, že začnu sledovat tento seriál od první série - od prvního dílu a dám se do rozsáhlé slash povídky. A jak jsem řekla, tak jsem udělala… Zatím to můj bratr neví… Zatím si říkám, že mám stále dost hrdosti, abych přiznala, že jsem se zamilovala do stejného seriálu jako on xD Takže koukám potají a pokaždé po dokoukání jednoho dílu se mi v hlavě rodí pokračování mé povídky.
Nečekejte zatím nic velkého, tento projekt je zatím v plenkách, ale jelikož jsou prázdniny a já jsem si již na konci června řekla, že si přes tyto dva měsíce udělám čas jen na sebe a 'své aktivity', myslím, že budu mít dost času právě na tohle;) Takže se do toho pouštím po hlavě a plna odhodlání… A musím přiznat, že i já sama jsem zvědavá, jak se bude vyvíjet.
O tom, jak skončí, už mám jakous takous představu… Mohu prozradit, že konec bude možná trochu tragický, ale v mé hlavě se rodí takový plán, že bych mohla udělat trochu otevřený konec, aby to nevyznělo úplně tragicky… Co naděláte, jsem už prostě taková! Miluju happy endy x)
Takže:
Povídka z prostředí města Antiků - ATLANTIS v galaxii Pegasus (odtud také ten název)…
Upozornění: SLASH POVÍDKA! (Moje první tohoto druhu, tak buďte ve svém hodnocení trochu shovívavý, prosím ;))
Pár: Pplk. John Sheppard - Dr. Carson Beckett… Na konci to bude trochu jinak a trochu zamotané… Nechte se překvapit! ;)

Tato povídka je psána hlavně kvůli bezmezné kráse Johna Shepparda (Joe Flanigan), Carsona Becketta (Paul McGillion) a Rodneyho McKaye (David Hewlett)
GUYS
Přeju příjemné čtení! =o**o=


NO Fucking WAY!

16. července 2010 v 11:19 | Dreamy° |  'Chytré řeči'
"Na světě není žádná spravedlnost. Neexistuje žádný řád. Proč je voda levnější než diamanty, když lidé potřebují vodu k holému přežití, zatímco diamanty nikoli? Proč je láska považována za nejkrásnější cit, když mi způsobuje jenom bolest?" napsal jeden velice talentovaný člověk (http://lyda.blog.cz/) a já s tím stoprocentně souhlasím.
Život není fér! Nežiji ho, ale přežívám. Jak si mohu vychutnávat svůj mizerný život, když nemám svého anděla. Kdo se o mě bude starat? Kdo bude stát po mém boku? Kdo mě bude podporovat? Chybí mi jeho rameno! Kam teď složím svou těžkou hlavu s uslzenými tvářemi. Komu teď mohu odhalit své srdce? Komu se mohu svěřit se svými problémy? Kdo mi bude pomáhat, až budu na dně? Kdo mě rozesměje? Kam se teď schovám, když nemám jeho milující náruč?
NO WAY! On byl můj anděl! On se o mě staral tak jako nikdo jiný! On byl mou největší oporou! Jeho rameno bylo mým útočištěm v těžkých chvílích! Jemu jsem mohla vylít všechny své bolístky! Na něho jsem se mohla spolehnout, kdykoliv jsem ho potřebovala! Jeho andělský úsměv mě vždy přiměl smát se! On mě vždy objímal, jako by to mělo být naposled!
Ptám se: Kam se mi ztratilo štěstí? Kam se mi ztratil život? Kam se mi ztratil můj anděl? Kde ho mám hledat...?
Pár slov a bylo rozhodnuto o mém budoucím životě! Jsem odsouzena k nekončícímu utrpení! Jsem odsouzena pro život bez NĚHO!

Chyby se stávají! x(

4. července 2010 v 9:59 | Dreamy° |  'Chytré řeči'
Vím, že to, co se stalo, byla chyba. Došlo mi to. A cítím se kvůli tomu fakt mizerně. To, že jsem toho 'trochu víc' vypila, mi ještě nedává právo se takhle chovat. Neměla jsem právo mu vše říkat. Neměla jsem právo před ním brečet. Neměla jsem právo nechat to zajít tak daleko. Prostě neměla! Ale stalo se. A teď za to platím. Mé srdce trpí. Pokaždý, když si vzpomenu na tu krátkou chvíli, kdy jsem zase cítila jeho rty, mi srdcem proběhně tak zvláštní pocit. Pocit štěstí z toho, co se stalo, ale zároveň bolest z toho, co bude následovat! Už zase se má naivní duše upne na tu malou prchavou naději v dálce a o to víc to bude bolet, až mi dojde, že se nic nezmění! Že to zůstane tak, jak to je. I když mé srdce je plné touhy. Touhy po tom, aby se vrátil a já mu mohla dokázat, že je pro mě důležitější než vzduch, který dýchám, země, po které chodím, život, který žiji...

...Follow the RAINBOW

My Lucky OLD MAN...

Mé srdce je v řetězech a jedině on má klíč!
Přijď, prosím, odemkni zámek, vejdi a zůstaň tam navěky!