Leden 2010

Námět k zamyšlení aneb Kdyby to náhodou ještě někdo nevěděl

28. ledna 2010 v 21:50 | Dreamy° |  All over the world
Dneční televizní noviny dali zase trochu naděje všem homosexuálům, kteří žijí v registrovaném partnersví plném lásky s vyhlídkou slibné budoucnosti...
Bude se projednávat zákon o 'povolení' adopce homosexuálním registrovaným manželstvím!
ALE... (a je to tu)
Pokud by tento návrh prošel, stejně by bylo umožněno adoptovat dítě jen jednomu z manželů (nebo manželek) a když se nad tím zamyslíte, přineslo by to asi hodně komplikací. Jedna z nich zazněla i v reportáži v novinách - co by se stalo, kdyby (nedej bože) jeden z partnerů zemřel.
No, uvidíme... Budu to sledovat;)
God Bless YOU Jsem s Vámi


Co je na tom špatného? Hlavní je, aby dítě vyrůstalo ve šťastné rodině a aby kolem sebe vidělo lásku, pohodu a úctu k druhému člověku... A vzor 'druhého pohlaví' si najde u dědečků, strýčků připadně babiček a tetiček;)


Umělec coververzí aneb originál nemusí být vždy nejlepší

24. ledna 2010 v 15:11 | Dreamy° |  All over the world
Lednový Rock&Pop mi přinesl novou vášeň. Je jím letošní třicátník Jamie Cullum, který také letos představil (i na festivalu Colours of Ostrava) svou novou, v pořadí již pátou a dle mého názoru dost povedenou, desku The Persuit.
Možná se ptáte, ce je na něm tak vyjímečného. Je těžké uvěřit, že se někdo může proslavit, když se brodí vodami jazzu. Jamiemu se to povedlo hodně dobře, a to z jednoho prostého důvodu - jazz používá jen jako jakousi základní kostru své tvorby a dál ji rozvíjí mixem spousty odlišných žánrů. Pak už je pochopitelné, že má hodně rozšířenou základnu fanoušků.
Desku Twentysomething vydal v roce 2003 a objevily se na ní známé hity ve zbrusu nových - jedinečných verzích: Old Devil Moon od Burtona Lanea, Wind Cries Mary od Hendrixe nebo klasika Singing in the Rain od Sinatry.
Není divu, že se deska stala nejprodávanějším jazzovým produktem v Británii. Ve skutečnosti ale již v roce 1999 vydal s jazzovým triem (Ralph Mizraki na basu a Julian Jackson na bicí) desku Heard It all Before, která je dnes jeho nejdražsí náhrávkou (na eBay přes 1 000 liber).
V roce 2002 následovalo album Pointless Nostalgic a o 3 roky později Catching Tales, kde zpracoval skladby od Massive Attack, Rihanny, Justina Timberlaka nebo Radiohead. A tím se dostáváme k dvoum coververzím - dle mého názoru nejlepším - Don't stop the music od Rihany a High and Dry od Radiohead, kterým piáno a Jamieho hlas dodává to správné kouzlo a navléká je do nového kabátu, a to je přece na coververzích to nejdůležitější. Hlavně když je to takový kabát, který nikdo jiný nemá, a tak se všichni musí spokojit s tím, že se mohou jen dívat! (v tomhle případě poslouchat=D)


↓ Se svoji partnerkou Sophii Dahl


↓ Pro případné zájemnce vkládám ještě nějaké odkazy na povedená 'videa':


♥ Miky má padesátku aneb jak jeho sexuální orientace ovlivnila můj život

4. ledna 2010 v 20:12 | Dreamy° |  R.E.M.♥

Dnes 4. ledna roku 2010 - výjimečný den. Již dlouho jsem tento den očekávala. Dnes má padesáté narozeniny Michael Stipe (leader R.E.M.), tedy nejdůležitejší muž v mém životě;)
Padesát let je dlouhá doba (tím samozřejmě nechci řict, že je starý;)) a proto je možná na čase trochu rekapitulovat a zamyslet se - ne, že bych to nedělala skoro denně...:D
Hodně často se sama sebe ptám, jak moc můj život ovlivnila jeho sexuální orientace. Je to, dá se řici, "částečný homosexuál" = bisexuál.
Jde o to, že nemůžete někoho, koho milujete, obdivujete a téměř uctíváte, najednou zavrhnout "jen" proto, že se dozvíte, jaký ve skutečnosti je.
Než jsem se to o Mikym dozvěděla, respektive před jeho COMING OUTem, měla jsem k homosexualitě "pasivní" přístup. Proč to také řešit? Já si žiju svůj život a ostatní také.
A pak? Na internetu se objevil článek, na který jsem náhodou narazila a se zájmem jsem si ho přečetla. Miky uznává, že v 80. letech bylo hodně těžké o tom mluvit, ale ke své rodině a přátelům byl vždy upřímný. Dodává, že nastal čas, kdy už se nebojí ukázat na muže vedle sebe a říct: "Tohle je můj přítel." (Myslím, že se namá za co stydět.)
A když k tomu připočítám i pár filmu (jako příklad za všechny uvedu Zkrocenou horu a Milk), dochází mi, že NE všichni si bez problémů žijou svůj život.
A jelikož Michaela považuju za svou modlu, a proto se mu chci častačně i podobat, můj život tohle hodně ovlivnilo.
Postupem času a po množství článků, které jsem přečetla o tomhle "problému", mám za to Mikyho ještě raději. Myslím, že je to část jeho kouzla, osobnosti, charismatu... Žádnej velkej drsňák, ale citlivej čumák:)

Všichni se tváří jako hrozní zastánci lidských práv a svobod! Všude slyšíme: "Všichni si jsou rovni!" Tak co je? Dochází Vám, ku*va, jak moc je to přirozený? Kašlete na předsudky a jiný podobný kecy a zkuste se vžít do situace, kdy jdete po ulici, vidíte někoho, o koho byste stáli, a bojíte se ho oslovit, protože je pravděpodobné, že o vás nebude stát a vysměje se vám do očí. Nebo hůř - znechuceně si vás prohlídne a na celou ulici vám začne nadávat a nakonec se otočí a aniž by se jednou ohlédl odchází. Vy tam, neschopni slova, stojíte a cítíte, jak se do vás zabodávají nevraživé pohledy všech kolemjdoucích a víte, že vás všichni považujou za člověka s tou nejhorší nemocí: HOMOSEXUALITOU!